I don't want to love you

11. january 2014 at 19:39 | Jamie Montek Williams |  Stories.
Bez komentáře. Radši.

"Lásko!"
Se skřípotem zubů se otáčím a hledím do tvé vysmáté tváře, která hledí na svého spolužáka válejícího se smíchy, jako by čekal na jeho uznání. Znechuceně úžím oči a než se stíhám zamyslet nad tím, co vlastně plánuji udělat, rozevřená dlaň naráží do tvé tváře s tupým plesknutím.
Všechno utichá a ty, i tvoji spolužáci, kteří se doteď nezřízeně smáli, na mě nechápavě hledíte.
"Promiň, ale už mě nebavíš. Vlastně bavíš, ale až moc. Tohle nejde." Pak se beze slov otáčím k tvému spolužákovi po tvém boku a dávám mu též facku, jen mu hlava mírně odlétává ke straně.
Chodba je zticha, všichni ohromeně hledí naším směrem, ty máš zarudlou tvář, mě brní ruka a já je moc nevnímám. Dřív bych za tvé oslovení "lásko" umírala spokojeně, ale nyní, v téhle situaci... Prostě to nejde. Nedokážu to! Tvůj hlas zněl tak pohrdlivě... A to nedovedu snášet. Ne z tvých úst.
Tvůj spolužák ti věnuje jeden dlouhý pohled, ale pak si razí cestu shromážděným a nechápajícím datem čumilů a nechává nás "o samotě."
"Nic jsem neudělal," usmíváš se samolibě a já mám sto chutí ti znovu vrazit, tentokrát z druhé strany. Místo toho se nádechem uklidňuji, abych nezačala hlasitě křičet.
"Neudělal? Skoro tři roky si hraješ s mými city, opakovaně mi lámeš srdce, ubližuješ mi, zesměšňuješ mě..." vypočítávám, zatímco ti hledím do očí.
"to ti přijde jako nic?" dokončuji poté větu v tázavém tónu a zakládám si ruce v pas. Nezajímá mě, že je tu tolik lidí, jde mi jen o to, konečně ti moci říct to všechno, co mám na srdci.
"Co-cože?" vykoktáváš s pootevřenou pusou nechápavě. Pohrdavě si odfrkávám a letmo ti strkám do hrudníku, abych kolem tebe mohla projít.
"Jakobys nevěděl, že tě miluju," neodpouštím si poslední - vítězná - slova a odcházím do své třídy, nebo alespoň k ní; nechce se mi chodit dovnitř a čelit tomu všemu, co se na mě zaručeně sesype ze všech stran, jakmile se k mm spolužákům donese, co se tady dělo.

Nesnáším tě a vlastně tě pořád miluju. Proč? Kdo ví. Ale vím, že nechci, aby to tak bylo. Protože ty mi dodáváš veškerou potřebnou sílu a hned si ji zase obratem bereš. Kdybys věděl... Jak moc mi ubližuješ, ale jak moc mi na tobě zároveň záleží. Myslela jsem, že víš, co pro mě znamenáš. Ale údiv v tvých očích se zdál nehraný. Nevím, co bude, a popravdě se toho i bojím. Jenže nějak to zvládnou musím. Protože zklamání je můj život.
 

3 people judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement