Be my warrior and I will be you princess.

10. january 2014 at 16:29 | Jamie Montek Williams |  Stories.
WarriorMy hairstyle as a bridesmaid
Be my warrior and I will be your princess je pro mě hodně osobní povídka, ale i tak bych byla ráda, kdyby se někomu zalíbila a třeba by i zanechal komentář. Události mého dnešního dne poznáte v povídce... Smyšlené děje a ty reálné jsou přibližně v poměru 1:1...

Pomalu vycházím ze školy a znechuceně se otáčím. Vítr mi rozcuchává vlasy a nechává je létat podél mého obličeje, ale neřeším to a výjimečně se je ani nesnažím strčit za uši, nemělo by to cenu, stejně neposlouchají a dělají si, co chtějí. Snažím se ulovit obě části kabátu, abych si ho mohla zapnout, ale dlouho se mi nedaří, však se ani nedivím: dnes v noci můžeme očekávat prý vichřici.
Nakonec se mi daří a lapnu je obě, přičemž si zapínám zip až ke krku. Nad schody vidím jeho, v ruce cigaretu, na hlavě kapuci své zelené bundy, kterou má rozeplou a odhalující růžové a zmateně vypadající tričko. Vzpomínám na to, co se stalo před hodinou a něco a hlubokým nádechem se odhodlávám, abych k němu došla.
Nejprve vypadá zmateně a nechápavě popotahuje z cigarety, kterou si přikládá k ústům a netrpělivě povytahuje obočí:
"Chceš něco?" zeptá se nakonec a já rázně přikývnu, přičemž si nadhodím batoh na zádech.
"Jo, chtěla," odpovídám nesmělým, ale i přesto pevným, tónem, zvedajíc u toho pohled, abych mu mohla koukat do očí. Je o kousek menší než já, což rozhodně není zápor.
"Víš... Máš teď chvíli času?" ptám se nakonec váhavě, ačkoliv předtím jsem chtěla něco říct. Jenže tady je prostě moc zvědavých očí. Obočí mu skoro mizí ve vlasech, jak moc ho vytahuje. Pak se rozhlíží kolem a když registruje, že tu nikdo moc není, přikyvuje.
"Kam?" Na moment si zkousávám dolní ret a povytahuji si pohybem nosu brýle výš. Nic mě nenapadá, vlastně jsem ani netušila, že to dokážu a zeptám se ho!
"Pojď za mnou," rozkazuju mu nakonec tiše a vydávám se kolem naší školy na hřiště, kde jsem se už tolikrát zašívala a kde jsem byla v bezpečí, protože to byla jen moje schovávačka. Ani jsem nad tím neuvažovala, ale vím, že jemu ji ukázat mohu; když to vezmu s ohledem na dnešní události.
Oba mlčíme. Neptá se, kam jdeme a ani proč tam jdeme, asi jen trpělivě čeká, až se rozpovídám já. Jen se beze slov zařazuje vedle mě a poslušně cupitá. Koutkem oka sjíždím jeho neskutečně dlouhé a hubené nohy uvězněné v černých džínsech a v duchu kleju, proč on může mít hubenější nohy než já, a to jsem holka.
Nakonec se dostáváme k menší boudě, kterou otvírám pomocí tajně naučeného grifu a otevírám dveře, aby mohl vejít. Tiše poslouchá a mlčky se usazuje na jednu z lavic podél stěn, zatímco já zavírám a pak usedám vedle něj.
"Jde... Jde o Ondru," šeptám po chvíli ticha. Tomáš, místo aby cokoliv řekl, ze sebe vydává neidentifikovatelné zachrochtání a vzápětí se rozchechtává jako šílený. Dolní patro mi samovolně klesá k zemi a já na něj jen nechápavě zírám, čemu se to jako směje. Snad nesměle do něj šťouchám loktem a zmateně pozoruji jeho třesoucí se tělo.
"To mi došlo! Samozřejmě, že vím, že jde o něj," vydává ze sebe nakonec mezi smíchem a provokativně si otírá slzu od oka, asi aby mi naznačil, jak moc jsem ho pobavila. Kysele kroutím rty do nespokojeného úšklebku a s povytaženým obočím ho pozoruju.
"Už ses dostatečně vysmál? Můžu mluvit dál?" Dřív, ještě tak dneska ráno, bych vedle něj umírala a neodvažovala se na něj takhle výsměšně mluvit, ale teď se to nějak změnilo.
"Jo." Jeho hlas je stále zastřený smíchem a když v něm identifikuju jeho typický ječák, jen se spokojeně posumívám. Je to on, jen je poněkud uvolněnější než ve škole, kde je sevřený svým společenským postavením a hloupým kastováním. Už jsem se o něj bála.
"Hele!" přerušuje mě ovšem těsně před tím, než stíhám promluvit. S pootevřenou pusou a nadechnutá, připravená k řeči zastavuji a jen na něj hledím.
"Já vím všechno. Že ho miluješ, že on tebe, že spolu nejste kvůli naší třídě a-" asi chtěl pokračovat, ale já mu musím skočit do řeči.
"COŽE MĚ?!" vyjekávám snad na celý školní pozemek a s otevřenou pusou dokořán si ho prohlížím. Tomáš se laskavě pousmívá, vsouvá mi prsty pod bradu a jemně mi dolní patro zacvakává zpět na své místo.
"Tys to nevěděla?" ptá se s opravdickým nepochopením a zmateně krčí obočí, přičemž svou ruku stahuje a prohrabuje si jí vlasy. Když záporně kroutím hlavou, jen si ztěžka povzdychne.
"Vážně ne?" zkouší to ještě jednou a nechápavě zvedá levý koutek směrem nahoru, přičemž se kření tak zvláštně, že nebýt v šoku, asi bych se rozesmála.
"Ne, to netušila. Vždyť... nedává to smysl!" vyhrkávám o překot přesvědčeně a ztěžka si oddychuji.
"Netušila? Nedává smysl? A kdo je tu pak blázen?!" Ohromeně na něj hledím a přemýšlím, co jeho slova znamenají.
"Jak... Jak to myslíš? Vždyť nikdy nic neřekl, je na mě tak ošklivý, na facebooku je strohý, nikdy... nikdy..." šeptám zmateně a v tom mi do očí vhrkávají slzy, které tak nesnáším. Rozutíkávají se mi po tvářích, bezmocně pláču a snažím se nedat svou slabost najevo, ale Tom se na mě jen pousmívá, jeho předchozí vztek je ten tam a mlčky mě objímá.
"Nebreč..." konejší mě a vzápětí hned pokračuje, asi aby mi nedal možnost nad čímkoliv myslet.
"Víš, nejsem Ondrův nejlepší kamarád, ale mám pocit, že se řadím mezi jednoho z nich. Kdykoliv jsme spolu byli sami, mluvil jenom o tobě. A víš, proč na tebe byl ošklivý?" nečeká na odpověď a rovnou pokračuje dál:
"Nechtěl, aby se to doneslo k našim spolužákům. Jako jo, já je mám rád, ale nechápu tu vaší nesnášenlivost..." pohodí zmateně hlavou a vlásky se mu legračně rozletí do všech stran.
"No to je fuk. Jenže on už to nevydržel, proto na tebe dneska zařval lásko. Víš, jak se do něj potom naváželi? Skoro zdrhl z hodiny, málem to nevydržel..." povzdychne si a pustí mě z objetí, přičemž do mě lehce šťouchne loktem.
"Teď byses měla jít snažit. Za chvíli přijde před školu, vždycky za mnou pak chodí," vysvětluje a já cítím, jak se mi vyděšeně svírá srdce.
"To nedokážu!" chraptím se sevřeným krkem a vyděšeně na Toma kulím oči. Ten se směje a já v něm zase rozeznávám toho hlasitého cvoka užívajícího života, který má neskutečně vykřičený ječák a nejradši se směje vlastním vtipům.
"Musíš. Miluješ ho?" ptá se mě a vážně mi hledí do očí. Roztékám pod jeho přímým, strohým a přesto něžným pohledem a přistihuju sama sebe, jak s otevřenou pusou přikyvuji.
"Vážně? Doopravdy ho miluješ?" vyzvídá dál a důležitě mi hledí do očí. Znovu přikyvuji a zaklapávám slyšitelně čelisti.
"Tak pojď," pobídne mě prostě, zvedne mě za loket a odvádí mě na ono místo před školou, přičemž mě vymotá z batohu a nechá mě jen jít. Váhavě zvedám pohled a vidím své zlatíčko, jak stojí u lampy a opírá se o ní. Vyděšeně si zkousávám ret a otáčím se, že uteču, ale narážím do Tomáše a tak jen tiše kleju, poddávám se jeho tvrdému pohledu a zase se otáčím čele k Ondrovi. Nevím, co bude. Ani jak to bude. Ale jak se to říká: Dokud nezkusíš, nevíš. A moje chvíle na zkoušku právě začala.
"Ahoj."
 

6 people judged this article.

Comments

1 Murphy Murphy | 10. january 2014 at 16:37 | React

Stříbro,
tak nějak nevím, co ti na to říct,
ale chceš dlouhý koment...takže se
budu muset zamyslet.
Moc se mi líbí na začátku, jak popisuješ Toma -> je to takový zasněný, nesmělý ...
a pak se to najednou tak legračně přehoupne ... a já v tom prostě vidím tebe :'D -> tvůj styl, tvou osobnost.
Píšeš tak, jak to vidíš ty ...
A ten konec je zase takový mírně zasněný, ale už né tolik.
Ale Tom se ti povedl.
Jen zkrátka, příjde mi to víc smyšlené,
než pravdivé -> tím nenarážím na Ondru .. spíš na to ostatní.
Ale je to hezký :3 Zasmála jsem se,
a to mám ráda :'*

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement