Ale jo

20. january 2014 at 14:27 | Jamie Montek Williams |  Stories.
Kraťounká povídka, která mě napadla při dnešní hodině tělocviku, kdy jsme vážně byli spojeni a vážně jsme hráli florbal. A vážně mi chyběl.

Kloužu pohledem po chodbě, přičemž se opírám o zeď a směju se kamarádčiným slovům. Otevírám pusu, že něco odpovím, ale v tom registrují mé oči... tebe. Dech se mi zadrhává v krku a já jen mlčky kulím oči, přičemž na tebe lehce otřeseně hledím. Srdce mi zběsile buší a já nejsem schopna promluvit, či cokoliv udělat.
"A helemese, koho to tu máme," poušklíbá se kamarádka. Ještě před chvílí bych jí zřejmě něco odsekla, ale vzhledem k tomu, že mám v puse vyschlo a oči jen pro tebe...
"No vida, a zase pozdě! Jakto?! Budu tě muset zapsat!" vyhrožuje tělocvikářka a ačkoliv se zdá vážně naštvaná, je na ní vidět, že to tak nemyslí.
"Ne, nezapisujte mě, prosím," žadoníš o milost a radši zaplouváš do šaten.
"Hej, kámo!" šťouchá mě do boku kamarádka. Zmateně třesu hlavou, až mi obličej zakrývají vlasy a stáčím k ní svůj pohled.
"Mno?" Ona jen protáčí panenky, asi chápe, že to prostě nemá cenu, když jsi tu ty.
+
Rychle se rozbíhám za míčkem, v ruce florbalku a koutkem oka si tě neustále hídám. Zdá se, že máš stejný nápad a proto je zřejmě nevyhnutelné, že se my srážíme, až ohromeně padám na zadek, ty klopýtáš na druhou stranu a hnusná, kulatá, bílá věcička si v klidu jede dál.
"Jsi v pořádku?" ptáš se starostlivě a podáváš mi ruku, abys mi pomohl se zvednout. Stále lehce omámená z pádu přikyvuji a nechávám se zvednout.
"Jen jsem se lekla," chraptím hloupost a vzápětí krvavě rudnu.
"Takže pohoda?" vyzvídáš dál a rohlížíš se, asi kde je míček a kterým směrem tím pádem máš běžet.
"Jo..." vím, že to je moje momentálně jediná šance, jak s tebou promluvit a proto tě naléhavě chytám za ruku, když už se vydáváš pryč, za zbytkem, který se mydlí hokejkama o míček v rohu.
"Chyběl jsi mi," šeptám nakonec vyděšeně a radši se zase ukrývám za závojem vlasů. Nechci vidět, jak se mi vysměješ.
"A víš, že ty mně taky docela?" šokuješ mě nakonec. Nejprve mám pocit, že jsem se přeslechla, ale nakonec na tebe váhavě hledím. Docela vážně si mě prohlížíš a neřešíš pořvávání tvých spoluhráčů, ať se nevybavuješ a hraješ, stejně jako já neřeším ty svoje spoluhřáče.
"Vážně?" odvažuji se nakonec zamumlat stydlivě. Nechce se mi tomu věřit, vlastně chce, ale hrozně to bolí - už jen ta naděje...
Místo odpovědi se ke mně nakláníš, hladíš mě po tváři a důležitě přikyvuješ. Poté se rozbíháš do hry, hokejkou máváš nad hlavou jako kyjem a zdá se, že jsi mě už vypustil. Ale já vím své. Vidím ty tvé pohledy, které ke mně občas zkoumavě vysíláš...
 

6 people judged this article.

Comments

1 Murphy Murphy | 21. january 2014 at 15:58 | React

slaďoučké :3

2 Chriss Chriss | Web | 25. january 2014 at 12:51 | React

Motýlci v břiše ^^^

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement