Díky, šmíráku

17. december 2013 at 17:05 | Jamie Montek Williams |  Stories.
Obrázek dodám později, omlouvám se, ale vážně mi není dobře x.x
Pro Stylesovou / Plaš*****u :3

Váhavě se ohlédne přes rameno a když spatří kudrnatého chlapce, jen si povzdychne a zatne ruce v pěst. Bojí se, ale neví, co má dělat, jak se bránit, tak jen pokračuje na roztřesených končetinách dál. Batoh se jí na zádech natřásá a naoko může jevit vyrovnaně, ale doopravdy je to jen velmi šikovně nacvičená maska.
Nakonec se dostává do školy a onen kluk - muž jí mizí z dohledu. Ví, že je v bezpečí, protože do jejich ústavu on nechodí a nemá šanci jí tam pronásledovat, ale také ví, že jakmile vyleze ven po vyučování, všechno to zase začne nanovo.
Celý den je jako na jehlách. Bojí se. Strašně moc se bojí a ten strach je jako zákeřná potvora číhající na sebemenší příležitost, aby po ní skočila a zakousla jí. Nebaví se se spolužáky, o přestávkách jako normálně pohledem sleduje Thoma, ale cítí, že je něco jinak. Všechno je tak normální a přesto tak jiné.
***
Pomalu se obouvá a nervózně se navléká do kábatu. Poté si urovnává prameny vlasů za ucho a skoro až šnečími pohyby si urovnává batoh na zádech. Co nejvíce oddaluje okamžik, kdy bude muset vyjít ze školy a zase čelit tomu neznámému kudrnáčovi. Nikdy jí sice nic neudělal, jen jí pozoruje, ale i to je nepříjemné. Co kdyby se náhle odhodlal k něčemu víc?
A přesně jak se obávala, stojí šikmo před školou, napůl schovaný za křovím a na tváři rádoby nenápadný úsměv. Bezmocně se rozhlíží a hledá někoho, kohokoliv, kdo by jí pomohl, ale nenachází; zdá se, že je její snažení marné.
Náhle se dveře za jejími zády otvírají a vychází Thom a zdá se být lehce zmatený. Do bundy je navlečený jen napůl a pohled má zastřený. Na moment zahazuje všechnu svou bázlivost a strach, její život je jí cennější než ztráta důstojnosti, pokud jí bude jako obvykle ignorovat.
"Thome, prosím, mám na tebe důležitou prosbu, ten kluk mě pořád sleduje a já se hrozně bojím, nevím, co mám dělat, nechci jít domů sama a jsi moje jediná šance," chrlí na něj slůvka bezmocně a vyděšeně mu hledí do očí s úpěnlivým výrazem. On chvíli jen nechápavě pomrkvává, asi mu všechny souvislosti nedochází, ale poté váhavě přikývne.
"Jak vůbec víš, jak se jmenuju?" zeptá se tiše, tak rozdílně oproti své obvyklé hlučnosti.
Ona se jen tiše, ironicky uchechtne a pak mu pohlédne do očí.
"Tvé jméno znají všichni, neuvědomuješ si to?" odpoví mu neméně hlasitě. V jeho přítomnosti strach z onoho neznámého odplouvá a nahrazuje ho klid a útěcha, pocit bezpečí a domova. Cítí se podivně vyrovnaná, ne jako v bouři emocí, jak se cítila doteď.
"Vážně?" vyzvídá dál chlapec a nechápavě si prohrábne vlasy, přičemž jí pohled oplatí a přidá mírný úsměv, z kterého se jí rozbuší srdce. Nechápe to. Vážně to nechápe.
Místo odpovědi jen přikývne, protože si není jistý, co by se stalo, kdyby promluvila, zda by vůbec promluvila, tak moc má v krku vyschlo.
"Co jsi to vlastně říkala? Kdo že tě to sleduje?" vzpomene si pak náhle Thom na to, proč vlastně jde po jejím boku směrem na metro. Ona zrudne a stydlivě sklopí pohled k zemi.
"Nějaký kudrnatý kluk. Už asi dva týdny je pořád za mnou, kamkoliv jdu, jde i on... Děsí mě to a bojím se ho," vysvětluje zkroušeným hlasem. Jako by si za to snad mohla sama.
A ačkoliv si to neuvědomuje přesně v tu chvíli chlapce popadají ochranářské pudy, přičemž se do ní bláznivě zamilovává, přestože jsou tak rozdílní.
***
"Máš pěkný pokojík, hezky sis ho zařídila," usmívá se Thom na svou malou svěřenkyni. Nečekal, že ho pozve domů, myslel si, že jí jen dovede v bezpečí, ale teď, když v ponožkách stydlivě stojí veprostřed místnosti, ruce v kapsách a vlasy nervózně spadlé do obličeje, je vlastně rád, že její pozvání přijal. Stejně, co by dělal? Nechce se mu být zalezlý u počítače, jako vždy. Nechce se mu učit, nechce se mu chodit s přáteli ven, nechce se mu chodit na rande, nechce se mu dělat nic. Ale přesto je rád, že je tu.
"Děkuju," oplatí mu dívka stydlivě úsměv. Poté se rozpačitě usadí na svou postel a těká očima po vlastním pokoji, jako by si nebyla jistá, co tu vlastně má. Jako by si na to nepamatovala a musí si to zkontrolovat, zda tu není nic inkriminujícího. Pohled jí snad automaticky padá na nástěnku, kde je fotka. Není to obyčejná fotka, je na ní právě osoba, která stojí veprostřed jejího pokojíčku a dle šibalského úsměvu může usoudit, že už ji našel také. Bezmocně přivírá oči, ale nic nedělá, protože jí je jasné, že by to nemělo cenu a akorát by se ztrapnila.
Thom zkoumavě hledí na svou fotku a bezděky se k ní o něco naklání, jako by se v životě neviděl v zrcadle a chtěl by to hned napravit. Dívka vyděšeně rudne a s přimhouřenýma očima čeká, co na to řekne.
"Už dlouho mě máš ráda, viď?" Od kohokoliv jiného by to vážně znělo samolibě, ale u něj... Ona si nemůže pomoct, přijde jí to neskutečně roztomilé, když na ní tak stydlivě kouká zpod přimhouřených řas, a proto přikyvuje.
Chlapec se na moment zamýšlí, ale poté přikyvuje, snad sám pro sebe, přejíždí prsty přes vlastní tvář na fotografii a vzápětí se otáčí čelem k rudé dívce. Přechází k ní, trpělivě čeká, až k němu zvedne pohled a když tak dělá, hladí jí po líci.
"Co to děláš, Thome?" šeptá stydlivě. Nechápe, co se to děje a bojí se si přiznat, že by ji mohl mít rád, ale na druhou stranu po tom touží. Touží po kousku citu, chce to slyšet, chce být objímána a moci objímat...
On jí ovšem neodpovídá, láskyplně se k ní naklání a s měkkým výrazem v rozněžnělých očích pomalu propojuje jejich rty. Překvapeně se nadechuje, protože tohle nečekala ani omylem, ale nebrání se mu. V hlavě se jí myšlenky přelévají jedna přes druhou, hašteří se o její pozornost, ale to ona nedokáže, jen mu ohromeně polibky oplácí.
***
V jeho náručí našla přesně to, po čem toužila. Jsou tak rozdílní a budou to mít ještě těžké, ale oni věří. Věří v sebe, věří si navzájem, věří v jejich vztah. A to je důležité.

 

5 people judged this article.

Comments

1 Dante Dante | 17. december 2013 at 17:18 | React

Kník! Naprostá bomba.. <3 ;-)

2 Murphy Murphy | 17. december 2013 at 19:16 | React

Zlato, proč mi to děláš?
Málem jsi mě rozbrečela ...
Moc se mi to líbí ... je to tak něžný :3 Jo, to slovo je blbý, ale já si nemůžu pomoct.
Možná si to ty nemyslíš, ale já si to myslím -> prostě dokonalé! <3
Vážně miluju povídky od tebe pro mě :3
Děkuju ti :'*

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement