Jack

14. july 2013 at 20:44 | Jamie Williams
Trochu zvlášntní povídka, ale líbí se mi....
Protože to je moje druhá dopsaná povídka na Logana....
Omlouvám se, že Vám, víc nenapíšu, ale jsem zcela v šoku... Cory.... Zemřel Cory Monteith... Ten z Glee. Ten dokonalej leader, věčný, možná trošku přihlouplý vtipálek. Za dva týdny se s Leah měli brát. Mohli mít spoustu dětí, být šťastní, ale.... Prý se předávkoval. Kdo ví?
Hrozně to bolí. Sice míň, než kdyby to byl někdo z mých "opravdových" manželů - nebojte, někdy Vám sem vypíšu celý szenam, mám plán! - ale.... Toho kluka, spíše chlápka, jsem milovala. A není to fér!

Zlomyslně se poušklíbám na nějakého prváka, kterému moje parta rve hlavu do záchodu, ale když mu dovolují se vynořit a on se s lapáním rozhlíží kolem, hledá pomoc a jeho pohled se sráží s tím mým, svírá se mi srdce, protože mi neskutečně připomíná mě samého před několika lety.
"Stačí," rozkazuji a mávnutím ruky všechny odháním. Okamžitě mě poslouchají a mizí, jako by do nich někdo střelil.
Blonďák klečí vedle mísy, které se přidržuje a prudce hltavě se nadechuje, zatímco se mu z očích kutálí slzy. Bojácně pomrkává a snaží se zahnat svou úzkost a děs, ale nedaří se mu a když se vedle něj skláním, abych mu pomohl, s výkřikem uskakuje.
"Hej, hej, klídek, ano? Jsem Logan," představuji se mu a čekám, jestli se mi také představí. Mlčí a v tmavě hnědých očích mohu zřetelně číst strach, což se mi nelíbí. Jasně, šikana vyjukaných prváků není to pravé a také to není zrovna správná záležitost, ale jako čtvrťák to tak nějak musím dělat, pokud nechci být vyloučen z kolektivu. A ještě ke všemu, když jsem jejich vůdce. Pokud bych s tím přestal, měl bych s nimi co dělat, protože bych se ocitl na jejich černé listině.
"J-J-J," koktá a stále se pokouší couvat pryč. Moc mu to nejde, po chvíli zběsilého úprku naráží do zdi a já jsem těsně před ním. Beru ho za ruku, abych mu pomohl vstát a on jen bojácně zavírá oči; netuší, co ode mě čekat.
"Jsem Jack," daří se mu nakonec, zatímco ho přidržuji kolem pasu, aby se nezhroutil na zem, tak moc se mu klepou kolena.
"Jacku, poslouchej.... Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo," omlouvám se zkroušeně a pohledem přelétávám k jeho promočeným vlasům. Jen přikyvuje a stále na mě váhavě hledí, přičemž zřejmě neví, co ode mě čekat. Přitahuji si ho k sobě blíž a do ucha mu šeptám: "Buď v klidu. Teď vyjdeme ven a ty se tvař co nejvíc v pohodě, okay?" Se zkroucenými rty přikyvuje, přičemž vypadá, jakoby se každou chvíli měl pozvracet.
S povzbudivým úsměvem od něj odstupuji a podávám mu batoh, který se válí o kousek dál a zřejmě bude také potřebovat vysušit.
Před záchody na nás, vlastně spíš na mě, čeká celá parta, v čele s Lukem, který se může zbláznit smíchy. Sjíždím ho vražedným pohledem a on okamžitě umlká; moc dobře ví, jak by dopadlo, kdyby nepřestal. Všech sedm kluků na nás napjatě kouká a čeká, co ze mě vypadne; je nemyslitelné, aby tohle pískle vůbec mluvilo.
"Tohle je Jack. Jacku, Luke, Alex, Michael, Mike, Ed, Chris a Toph. Na tohohle prváka si už dovolovat nebudete, okay? Patří k nám," dodávám a skoro bojácně čekám na jejich reakci. Jistě, jako jejich vůdce si mohu dovolovat cokoliv, ale oni mě mohou svrhnout a to bych vážně nerad. Takhle v čele se mi to líbí a je to něco zcela jiného oproti dobám, kdy jsem byl stejné pískle, jako teď Jack.
Ohromeně na mě zírají, ano doslovně zírají, a je na nich vidět, jak jim to v hlavičkách šrotuje, co to vlastně má znamenat. Všichni, kdo tvoří naší partu, jsou čtvrťáci, jenom Chris s Tophem, nevlastní sourozenci jsou třeťáci, ale až doteď bylo nemyslitelné, aby k nám přistoupil prvák.
"Myslíš to vážně, Logane? Vždyť je to prvák!" vzpamatovává se Luke jako první. Ostatní mu horlivě přikyvují a mluví o něm, jako by tu vůbec nebyl, což se mi moc nezamlouvá.
"Hey guys. Uklidňeme se, ano? Prostě k nám Jack patří a tečka. Jeho hlavu už v záchodě nikdo nevymáchá," opakuji a beru ho kolem ramen. Kluci se poušklíbají a obstupují nás ještě blíže a přátelsky se na něj usmívají; zdá se, že už topochopili. Luke mu bere batoh a podává mi ho, přičemž si ho berou k sobě. Jack na mě vyděšeně upírá zrak, ale já na něj povzbudivě mrkám, že se nemá čeho bát, vím, co chystají. Každý mu dávají pořádný štulec a poplácávají ho po zádech, čímž je jasné, že už ho zcela přijímají. Jasně, je to něco nového, ale když jsem viděl jeho vyděšený pohled, bylo mi jasné, že mu musím pomoct.
Kluci se přeřvávají, vyzvídají na něm kde bydlí, co dělá rád a podobně, po chvíli se začínají z legrace prát a Jack se už nezdá tak ztracený. V tom ovšem zvoní a my si vyměňujeme jednoznačný pohled. Rozbíhají se do tříd, sice možná jsme fotbalisti a tudíž máme spoustu výhod, ale taky se snažíme si udržet nějakou úroveň. Pokud někdo chce vydržet v týmu, nesmí být průměr pod dva celá tři a zameškaných hodin smí mít maximálně sto, tudíž zdrháme každý kam patříme.
Když Jacka vidím, jak se s poněkud nesmělým úsměvem rozbíhá do vlastní třídy; batoh si ode mě už vzal, je mi jasné, že jsem udělal dobrou věc.

Na začátku dne to byl vyjukané pískle, které vlastně nevědělo co chce a teď patří k nám. Do party fotbalistů, kteří si ho hned zamilovali, ačkoliv mi je jasné, že by to nikdy dobrovolně nepřiznali a já vím, co musím udělat, až ho po vyučování potkám. Nabídnout mu místo v týmu. Protože už patří k nám. Jack, blonďatý prvák.
 

2 people judged this article.

Comments

1 Murphy Murphy | 15. july 2013 at 14:34 | React

Promiň zlato, že tohle nebude koment k povídce .. ale k tomu Corymu ... byl nemocný ... a taky je mi to mooooc líto :'(

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement