Dávej si bacha, koho srazíš 4

14. june 2013 at 11:11 | Jamie Williams |  Dávej si bacha, koho srazíš
Muaaaah :33
Tahle povídka se mi vážně líbí! ;3 A doufám, že se bude líbit i vám, vážně, protože mě se to píše strašně lehce a kdykoliv si k tomu sednu, jde to samo a dvě stránky sepíšui jako nic :3


Pohled George

"Mladý muži, prosím, uklidněte se! Váš přítel," ten zvláštní důraz, který klade na slovo přítel se mi nelíbí! Já nejsem Jaymiho přítel, jsem jeden z jeho nejbližších kamarádů, jeho přítelem je Olly!

Zatraceně, Olly! Musíme mu zavolat!

"Ano, je v pořádku, rozumím, ale já ho chci vidět!" rozčiluji se jako malé děcko. Poslední dny toho je na mě doopravdy moc. Jistě, Jaymi je občas otravný a až moc starostlivý, ale neuvěřitelně mi chybé! Tak rád bych ho teď měl u sebe, on by věděl jak mě utišit...

"Odveďte ho. Dokud nebude schopen logicky uvažovat, nechci ho na svém oddělení mít. Nehrozí, že bych ho v tomhle stavu pustil k pacientovi." Doktorova slova mě uráží. Nejsem debil!

"Georgie, pojď..." Joshův hlas je neuvěřitelně konejšivý a laskavý, stejně jako jeho ruce ovíjející se kolem mě a proto se pomalu poddávám. Nechávám se odvést pryč, zatímco JJ tam zůstává a zřejmě se tomu ignorantskému pablbovi pokouší vysvětlit, proč jsem se choval, tak jak jsem se zachoval.

"Olly... Musíme Ollymu zavolat, je to Jaymiho přítel, musí se to dozvědět," šeptám Joshovi naléhavě, když mě pokládá na židli. Celý se bouřím, zvedám se, abych se za ním mohl rozběhnout a donutit ho to udělat, ale on mi ruce drží na ramenou a pevně mě tiskne k nepohodlé sedačce.

"Georgieku, co ti je? Chováš se nějak divně," ptá se mě Josh, zatímco si sedá vedle mě. Zmateně nakláním hlavu ke straně a zvedám se, abych mu mohl přelézt na klín, rukama ho obejmout kolem krku a tulivě se svou tváří třít o tu jeho.

"Georgie, jsi nějaký... Zvláštní, když to musím tak hloupě říct. Už od včerejška. Pořád se chceš mazlit a tulit... Nechápu tě, zlatíčko. Asi pojedeme domů, tam ti bude líp." S kým mluví? Jsou jeho slova určená mě?

"Joshi, zavolám Ollymu. Musím mu to říct," upozorňuji ho, zatímco se k němu nakláním a andělsky se pousmívám. Modroočka na mě chvíli zkoumavě hledí, ale poté přikyvuje, ačkolvi na něm vidím, že se mu do toho moc nechce.

"Ahoj, Olly, přijeď, prosím, do nemocnice," chrlím na něj, jakmile hovor přijímá. Na druhé straně je slyšet jen překvapené ticho.

"Olly?" připomínám se mu po chvíli, když stále mlčí.

"Proč?" Vážně se ptá na takovouhle nepodstatnou záležitost? Má okamžitě přijet a ne, že se bude ještě blbě vyptávat!

"Jaymiho srazilo auto. Včera. Leží na JIPce, ale prý je jeho stav stabilizován," rychle mu podávám veškeré potřebné informace, zatímco si rukou poklepávám o stehno.

"Hned jedu za váma," odpovídá mi přiškrceně a já si oddechuji, konečně je jeho hlas alespoň trochu normální a značí vyděšení a strach, který by měl cítit.

"Vydžíš tu s JJ-em a Ollym, až přijede, sám? Já zajedu na policii, kvůli Jenny," vysvětluji Joshovi, zatímco se k němu otáčím s poněkud přitroublým výrazem.

"Samozřejmě, dělej, co musíš. Jen, Georgie?" Modroočka mě zastavuje a pokládá mi ruku na bok, přičemž si mě přitahuje k sobě.

"Buď opatrný. Zřejmě tě to s Jaymim vykolejilo a... bojím se o tebe. Hned jakmile budeme vědět něco víc, zavolám ti. Kdyby si cokoliv potřeboval, taky zavolej, ty moje malé koťátko. Nezapomeň, pořád jsi můj malý bráška," konejší mě a prudce si mě přitahuje do objetí, které mu poněkud překvapeně oplácím.

"Jsem v pohodě, neboj," uklidňuji ho, zatímco ho něžně líbám na tvář, vesele se na něj pousmívám a navzdory vážnosti situace se poněkud šťastně rozbíhám ven. Jenže nestíhám doběhnout ani k výtahu a nohy se mi podlamují, před očima se mi zatemňuje a poslední, co slyším, je vyděšený výkřik jakési slečny: "Pane Shelley!"



Pohled jennifer

"Jak se jmenuješ, maličký?" ptám se toho blonďatého drobečka, který se náhle zjevuje u mě v cele, jakoby to pro něj byla hračka. Na jazyku mě pálí otázka, jak to udělal, ale radši mlčím, nechci, aby zase utekl, je to jediná osoba, se kterou se tu dá normálně komunikovat.

V duchu se fackuju za to, že jsem svou jedinou šanci na hovor vyplácala na kluky z Union J, kteří na mě stejně kašlou a ani mi to nevzali, místo toho, abych se ozvala někomu... Komu jinému bych se vlastně ozývala?

Napadá mě jen Finn, jeden takový milý teploušek od nás z práce, který se o mě staral, když jsem tam nastoupila a který je souběžně vlastně i jediným opravdovým přítelem. Rodinu nemám, kamarády také ne, tedy kromě Finnyho, ale jak on by mi pomohl? Kauci by za mě složit nemohl, tolik peněz nemá. Jistě, bylo by milé slyšet jeho hlas, ale.. To je vcelku fuk.

"Edword," šeptá v odpověď klučík vyděšeně, zatímco se tlačí ke zdi v opačném rohu mé celi.

"Neboj se mě, drobečku, já ti neublížím...Chtěl bys najít maminku? Pomo-" ani nestíhám větu doříct, Ed je mrknutím oka pryč.

Zoufale mlátím pěstí do zdi, přičemž vzápětí poskakuji po poměrně malém prostoru, dlaň svírám v druhé ruce a tiše kňučím, že jsem to neměla dělat.

"Hej, ženská, uklidněte se," napomíná mě jeden ze strážných. Z těch strážných, kteří jsou poměrně hodní a nestarají se o vás, nemají úchylné narážky a nenazývají vás kotě.

"Pardon," omlouvám se, ale on mě nevnímá a klidně kráčí dál ve své pochůzce. Bezděky obracím pohled k nebi a modlím se k Bohu, aby mě odtud vysvobodil, nebo mi alespoň dal šanci se obhájit.



Pohled George

"Pane Shelley?! Co se vám stalo? Koho mám zavolat?" probouzí mě sestřiny nepříjemné otázky. Vím, že bych měl otevřít oči, ale nemohu se k tomu přinutit, jen cosi mrmlám.

"Jaymi."
 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement