Dávej si bacha, koho srazíš 3

7. june 2013 at 10:00 | Jamie Williams |  Dávej si bacha, koho srazíš
Jojo, tahle povídka mě prostě baví. Není to jenom o Jaymim a Jenny, ale... Je to prostě všeobecně. O lásce, stinných stránkách slávy, nemocnici a... Líbí se mi to. Vážně. A doufám, že se to bude líbit i vám.

Pohled George
"Jak jsi se vyspinkal, zlatíčko?" Joshova otázka se mi zdá tak neuvěřitelně milá a sladká, až se musím bezděky pousmát. Poté se protahuji a nechtěně šťouchám JJ-ovi, který nejspíše stále spí, do brady, což způsobuje jeho nespokojené zamručení.
"Dobře," usuzuji tiše a otevírám oči, abych mohl čelit modrému zkoumavému pohledu, který si mě podrobuje a podmaňuje.
"Vážně?" vyzvídá JJ z druhé strany, který, jak se zdá, se už probouzí. Tentokrát je to ovšem on, kdo se protahuje, končetiny rozhozené do všech stran a tím mě tiskne na Joshe. Ten se jen něžně pousmívá a bere mě do náruče. Šťastně se k němu tulím a spokojeně vdechuji jeho vůni, čistou vůni nezkaženou žádným make-upem a voňavkou, kterou jsem si na něm zamiloval.
"Hey, možná jsem zadanej, ale já se taky chci mazlit!" ohrazuje se Jamie a přivíjí se mi k zádům, přičemž mě něžně líbá na odhalené rameno.
"Teď se ti hodí, že je mi to pyžamo větší, ale před pár dnima ti to ještě vadilo, co?" poňoukám ho a schválně mu připomínám okamžik, kdy jsem vyšel z koupelny a jak mi jsou kalhoty o několik číšel větší (no, o několik, vešlo by se do nich celý Union J a ještě by nám zbylo místo), spadli mi a JJ stál zrovna přede mnou, protože do té koupelny šel. Celý zrudl, vykulil oči a začal cosi koktat na omluvu, čemuž jsem se jen zasmál a šel dál.
"To bylo předtím. Proč je vlastně tak velký?" ohrazuje se JJ a tulí se ke mně ještě pevněji, načež slastně zavírám oči. Jsem mazlivý typ a teď, když u sebe mám dva ze svých nejlepších přátel, kteří se ke mně tulí, jsem šťastný. Ke štěstí mi chybí jen Jaymi, který si většinou lehl na mě, jako nějaká peřina.
"Protože Jaymi si asi myslí, že jsem slon," vysvětluji naoko zamyšleně, zatímco se znovu nechávám ukonejšit do spánku, přičemž mi jako ukolébavka funguje jejich dech, jeden mě šimrajíc zezadu na krku a druhá na tváři.
"Je brzo," kňučí náhle Josh, když se mu rozeznívá mobil. Rychle rukou šmátrá za sebe, aby ho nahmatal a vypnul, přičemž se ani nedívá, kdo to je. Dál už nevnímám nic jiného, než teplo jejich těl.

Pohled Jennifer
K čemu mi zatraceně dával svoje číslo, když není schopen to zvednout?! To snad ještě spí, nebo co?! Vždyť je už deset a já jsem byla přinucena vstát v šest!
"Tak, pusinko, smůla." Tímto mi zřejmě ten chlápek naznačuje, že mám telefon pustit, ale já se k tomu nějak nemohu přinutit. Tenhle hovor byl má poslední naděje, poslední šance na to, že to vlastně není tak špatné, ale... Ono je to tak špatné.
Srazila jsem Jaymiho a teď jsem ve vězení a ani jsem neměla šanci se nijak obhájit. Co bude dál? Půjdu vůbec k soudu, nebo mě jen hodí do basy a nebude je nic zajímat?!

Pohled George
"Hele, kluci," upozorňuji je na Jennyino auto, které stojí na stejném místě, kde jsem ho včera parkoval. Josh a JJ na auto hledí, ale nezdá se, že by jim cokoliv došlo, protože jejich pohled přes něj jen lhostejně přejíždí.
"Copak to nechápete? To je auto Jennifer!" křičím bezmocně. To je zaráží a oni se na mě otáčí s pohledem: "Are you fuckin' kidding me?" Nemám rád, když na mě někdo kouká, jakobych právě spadl z Marsu a proto k autu přistupuji.
"Vidíte? Je to její auto, muselo se něco stát, že neodjela!" Vážně. Jsou tak tupí, nebo to jen předstírají, když jim to nedochází?
"Muselo se něco stát," panikařím a věším se Joshovi na ruku, přičemž na něj úpěnlivě kulím oči, abych zjistil, co si o tom myslí on.
"Možné to je," usuzuje nakonec se zašklebením, zatímco si mě prohlíží, pohledem přeskakujíc z Jenniferinina auta na mě a na JJ-e.
"Ale co když si prostě jenom zavolala odvoz, protože nechtěla riskovat další srážku?" JJ-ova otázka je na místě a já nevím, co si myslet. Ano, je to možné, ba více než to, je to skoro pravděpodobné, ale mě se na hrudi usadil nepříjemný pocit, který to nechce nechat jentak.
"Pro klid tvé duše se zeptáme na recepci, ano?" konejší mě Josh, zatímco mě ochranářsky bere pod paží. Mírně připitoměle přikyvuji, od včerejška jsem trochu zblblý, jako praštěný něčím po hlavě, ale cítím se možní i dobře. Teď ovšem záleží na tom, co nám řeknou k Jaymiho stavu.
"Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, kam šla včera jedna dívka. Byla tu s námi u příjmu našeho kamaráda, Jaymiho a," lekotám cosi nesrozumitelně, zatímco se na mě žena za recepcí dívá zpoza obrouček, jakobych spadl z višně přinejmenším.
"Jistě rozumím vám. Ano, přišli dva takoví hromotluci, podle odznaku, kterým předemnou mávali to byli policisté a odvedli jí na stanici, prý kvůi výslechu," vysvětluje hned poté, co mé blekotání krotí JJ, který mě objímá, abych už zmlknul a Josh jí srozumitelně vysvětluje, co po ní chceme.
"No, tak to je v hnoji," usuzuje modroočka, jakmile kráčíme vedle sebe chodbou, já mezi nimi. Nikdy dřív jsem si ještě nepřipadal v jejich přítomnosti takhle malý a nicotný, ale teď, když se nademnou z obou stran tyčí a cosi si přes mou hlavu povídají... Vím, že jsem mladší než oni, že jsem z kapely nejmladší, ale nemusí se chovat, jakobych byl malé dítě, které nepotřebuje vědět, o čem se dospělí baví, že ne?

Pohled Jennifer
"Věřte mi, oni se určitě zastaví a vše vám vysvětlí!" křičím, zatímco lomcuji rukama uvězněnýma v chladných nepříjemných poutech železnými mřížemi na "mé" cele.
"My ti to věříme, kočko. Ale radši ti dáváme ta pouta, protože se zdá, že kočička vystrkuje drápky, víš?"
Nesnáším, když mě někdo oslovuje kočko! Jak si vůbec může myslet, že na takové sexistické oslovování má právo?!
"Proboha, takhle debilního člověka jsem dlouho nepotkala," odfrkuji si tiše, zatímco se pokouším alespoň trochu urovnat vlasy, které určitě jako přejeté kombajnem.
"Oni přijdou. Vím to. A pak odtud budu moci vypadnout a zažalovat to úchylný prase," rozčiluji se vysokým přeskakujícím hlasem, ale poté se alespoň zčásti uklidňuji, protože kdesi daleko slyším třeskot talířů a kolem nosu se mi line neuvěřitelně lahodná vůně.
"Co bude asi k obědu?" ptám se sama sebe, ale poté si uvědomuji, jak hloupě to asi musí vypadat, když tu neustále mluvím a nikdo mi neodpovídá a radši mlčím.
Jenže v tom se u mříží mé cely objevuje malý blonďatý klouček s těma největšíma a nejzelenějšíma očima, které jsem kdy mohla vidět a jen na mě hledí.
"Ahoj, kdopak jsi, maličký?" otáčím se na něj s úsměvem, ráda, že je tu konečně i někdo jiný, kdo se mnou bude normálně komunikovat.
"Chci maminku," šeptá místo odpovědi na mou otázku, zatímco se mu v očích zjevují slzičky, které mě zraňují až do morku kostí. Nemám ráda slzy a pláč všeobecně, a malé plačící děti jsou ještě horší, protože člověk neví, jak je uklidnit!
"Zavoláme ochranku a oni ti najdou maminku, ano?" Můj hlas je rádoby konejšivý, ale zdá se, že na něj nefunguje. Jakmile se jen o krůček přibližuji blíž k němu, vyděšeně ode mě odskakuje a než by se kdokoliv nadál, je pyč. Jakoby se mi to jen zdálo. Doopravdy už tak blázním, po jediném dni ve vězení, že se mi zdá o malých dětech, které hledají matku? To se ve mně probouzí mateřské city, či co?

Ne, asi jsem vážně blázen.
 

2 people judged this article.

Comments

1 Mikayla Mikayla | 7. june 2013 at 13:36 | React

vážně super povídka :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement