Vše je ztraceno

30. may 2013 at 20:25 | Jamie Williams |  Stories.
Krátká povídka, napsaná jen během malého okamžiku. Omlouvám se, že dneska nic moc nepřibyde, ale.... Nevím, co říct. Pan O. mě stále ničí a to uvidíte v této povídce. Jak moc mi na tom klukovi záleží, jak moc ho zbožňuji. (Heh, mluvím spisovně)
Vážně mi na něm záleží a... Mno... Nemám slov.
Dneska se na mě zase jenom koutkem oka podíval, utekl ke mě pohledem a zase ucukl. Sklopil pohled k zemi, ale stále jsem viděla, jak na mě nenápadně kouká... Huh, ani nevíte, jak moc to bolí. Ale vím, že mu na mě záleží. Vím to, nevím jak, ale vím to. Kamarádka mi dosvědčila, že když jdeme po chodbě a on se naším směrem podívá, kouká na mě, protože dneska naproti sobě seděli na obědě a ani jednou na ní nekouknul. Prý. Ale nevím, jak to bylo.
...
Zítra vám snad přibude víc věcí a dokonce i novinky za poslední dva dny, ale.. Nevím, jak to budu zvládat. Pan O., škola, rodiče a strašně moc učení, který mě dere. Berte tohle i jako deníček, který se mě nechce psát samostatně.
Miluji vás a vaše komentáře jsou neskutečné! Děkuji za každý, který mi věnujete! :)

Mohl jsem být šťastný, být s ní, moci jí zblízka hledět do očí, moci jí obejmout, schovat jí u sebe v náručí, ale já to všechno zahodil. Zahodil jsem to kvůli tomu, abych zapadl.
Poidle ostatních byla špatná a než bych si sám stihl udělat obrázek, zavrhli by mě. Neměl bych kamarády a byl bych sám. Proto jsem radši zahodil svou šanci na lásku? Proto si teď hlídám každý pohled, každé prohozené slůvko, každý zavádějící úsměv? Je to vážně to, co jsem chtěl?
Náhle kolem mě prochází ona, zavěšená do své kamarádky a něčemu se naoko vesele chechtajíc. Opírám se o zábradlí a skláním hlavu k zemi, jakobych koukal na mobil, přičemž doopravdy jí ovšem sleduji pohledem a všímám si hned několika věcí, že vše není tak, jak by mělo být.
Celé její tělo je ztuhlé a smích moc hlasitý, moc křečovitý, veselí zcela jasně předstírané. Nervózně zvedám pohled ze země a naplno se na ni zaměřuji, zapomínám na to, že bych si jí správně vůbec neměl všímat pro nic jiného, než pro prohození urážky. Náhle se otáčí, snad telepaticky vycítila můj pohled. Naše oči se na malý okamžik střetávají, ale vzápětí každý utíkáme jinam, ani se na sebe nestíháme pousmát.
"Co je, bro?" všímá si mého zamlknutí kamarád, který si stoupá vedle mě a naoko škádlivě mě pleská přes rameno.
"Nic, co by mělo být?" odpovídám mu trochu přiškrceným hlasem, zatímco si třu poraněné místo a skoro se až modlím, aby šla nazpátek. Hodnou chvíli s enic neděje a já už to skoro vzdávám bez další šance na její úsměv, ale náhle se vynořuje zpoza rohu, tentokrát sama.
Jdyž kolem nás prochází, užuž se natahuji, že jí chytím za ruku, zastavím jí a něco jí řenu, ale brání mi v tom kamarádův výhružný a zachmiuřený pohled, který mi jasně říká, abych se ani neopovážil to udělat. Chvíli bojuji sám se sebou, přemýšlím, co je pro mě důležité, ale nakonec ruku zase smutně spouštím dolů.
Náhle se zase otáčí, ale tentokrát jsem ochoten vydrže v pohledu déle, mlčky jí tím vyslovit, co si o celé této frašce myslím a že je pro mě důležitá, ale ona zbaběle prchá ještě před tím, než se alespoň tím pohledem stíháme dotnout.
"Ani to nezkoušej," varuje mě skrz zaťaté zuby šepotem a šťouchá mi do žeber, abych se dal do pohybu. Nemohu se k tomu ale odhodlat, před očima pořád mám jen jí a její zelené oči plné smutkku, který mi mlčky svěřovala. Nemusela nic říkat, viděl jsem to na ní, tu obrovskou bolest, ten šrám na duši, to zulomené srdce, přičemž mi tohle všechno stihla říct jen při jednom jediném pohledu. Tak rád bych za ní šel, objal jí a schoval jí před tím smutkem u sebe v náručí, uklidnil jí, jak moc mi na ní záleží, ale...
emohu.
Pokud si chci uchovat ty lidi, kteří se nazývají mými přáteli a v poklidu s nimi vydržet dalšší dva roky do maturity... Musím si hlídat každý zavádějící pohled, každý úsměv, který by třebas jen náhodou mohl patřit jí.
"Ani na ní nekoukej, prostě pojď," rozkazuje mi znovu můj kamarád. Nadechuji se, abych mu něco ošklivého řekl, abych ho poslal do temných míst a rozběhl se za NÍ, ale nakonec se jen pousmívám a přikyvuji. Jiná možnost, než jen mlčky trpět, není ta správná. Ale kdo mi zaručí, jak dlouho to vydržím a nepropadnu jí, jako kdysi?

Následující přestávku prudce vybíhám do patra, nereaguji na volání ostatních, jen následuji své srdce, které mě vleče za ní. Mé tušení se ukazuje jako správné, sedí na křesílkách, kamarádka vedle ní a obě upínají pohled ke schodům, na kterých se právě zjevuji já.
Zastavuji se na místě, zmražen jejím pohledem a neschopen se pohnout. Tak rád bych k ní šel, usmál se na ní a někam jí klidně i pozval, ale náhle se mé ruky kdo si dotýká. Zmateně se vymaňuji z jejího vlivu a otáčím se na narušitele.
"Okamžitě se vrať dolů," rozkazuje mi hrubě. A já? Já pokorně klopím pohled k zemi, otáčím se a bez jakéhokoliv ohlédnutí odcházím.
 

2 people judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement