Na dně

26. may 2013 at 13:43 | Jamie Williams |  Jednorázové - Jus
Poměrně dlouhý příběh (cca 5 stránek), který jsem psala kdysi v březnu.
Velmi smutný, velmi depresivní, ale mě se také velmi líbí. Nevím proč, ale přijde mi to vážně jako zpověď...

Je mi sedmnáct let a jsem holka na rozdání závislá na trávě. Nedávno jsem byla na testech HIV a bohužel, byly pozitivní.
Každý mi říkal, že mám před sebou celý život a že se nemám nikdy vzdávat. Že se mé sny splní a jen jim musím jít naproti. Byly to kecy, nic jiného.
Už jsem byla těhotná, přičemž jsem ovšem byla nucená si to děcko nechat. A víte co je ještě lepší? Že tomu děcku jsou dneska skoro tři roky a jeho tatíkem není nikdo jiný, než Justin Bieber. Ten Justin Bieber, který mě zbouchnul, slíbil mi lásku a po porodu prostě práskl do bot a zcela mě vymazal ze svého života. Už nikdy jsem ho neviděla.
Moje "pohádka" začala před třemi roky, kdy jsem se konečně dostala na svůj vysněný koncert Justina Biebera, na který jsem se těšila snad celý svůj život. Přišlo mi, že žiju pro ten okamžik. Byla jsem Justinova "vyvolená". Vybrali si mě, abych mu zahrála scénku na pódiu při OLLG a já to s radostí přijala. Doufala jsem, modlila se a toužila, aby si mě vybral a nakonec se mi to splnilo. Stala jsem se jeho dívkou, alespoň na krátký okamžik. Když se píseň blížila ke konci, věděla jsem, co teď přijde. Budu muset odejít a už nikdy se k němu nedostanu tak blízko jako teď, už nikdy mě nebude objímat a už nikdy si nebudu moci představovat, že zpívá jen pro mě.
A tak, když se ke mně naklonil, aby mě k sobě mohl přivinout, jsem ho v nějaké zkratu prostě vzala za tvář, odsunula mu mikrofon a než by kdokoliv stihl zareagovat, přitiskla jsem své rty na ty jeho. Překvapeně zalapal po dechu a skoro okamžitě se ode mě odtrhl, ale v jeho očích jsem viděla jakési uznání. Uznání, že jsem se k tomu odhodlala a zřejmě ho nebrala jen jako hvězdu, ale jako normálního kluka.
S nosem hrdě zvednutým jsem odkráčela nazpět ke své kamarádce pod pódium, odkud jsem z Justina zase viděla jen jakéhosi panáčka, který si cosi pozpěvoval. Kamarádka šílela snad i za mě a já si teprve teď začala uvědomovat, co jsem vlastně provedla. Políbila jsem Justina, kluka, kterého jsem znala jen z plakátů a jehož hlas pro mě byl útěchou.
Když jsem odcházela z haly, kdosi si mě odchytil a odvlekl mě pryč, spolu i s kamarádkou, jejíž jméno bych radši nezmiňovala. Teprve v nějaké chodbičce si onen kluk sundal kapuci a já v něm poznala Chaze. Obě jsme se naráz rozpištěli a objímali ho jako o život. Vypadal překvapeně, ale naší pozornost si zcela zjevně užíval a teprve, když jsme ho dolíbaly a doobjímaly a znovu dolíbaly, vysvětlil nám, proč si nás vlastně odvekl. Už od začátku jsem tak nějak podvědomě tušila, že to bude kvůli tomu polibku a Chaz mi to jen potvrdil.
"Shání se po tobě Jus. Chce vědět, proč jsi ho políbila a prý ho to hodně překvapilo a zaujala jsi ho." zašeptal nám tajuplně. Kamarádka se nadšeně rozzářila a pověsila se Chazovi na ruku a ten jí kupodivu nesetřásl. Jen jí také chytil a vedl nás k Jussovi do šatny. Šla jsem za nima a jen se pousmívala, protože bylo vidět, že si vzájemně padli do oka. Kéž bych v tu dobu věděla, co tím polibkem spustím a nikdy to neudělala!
Ale já si v tu dobu přišla jako king, jako někdo, kdo udělal něco WAAAUUUU. Věděla jsem, že se o mě bude druhý den všude mluvit, stejně jako o té dívce, co po Harrym hodila botu a trefila ho mezi nohy, ale na rozdíl od ní, jsem měla být na co pyšná. Ze všech dívek, které se kdy k Justinovi dostaly na pódium, jsem jen já sebrala odvahu a políbila ho. A to je co říci, ne?
Když jsme vešly do šatny, všichni, kteří v ní doteď byli nahrnuti, okamžitě zmizeli. Ohromeně a nejspíše s potevřenou pusou jsem na ně zírala, na všechny ty tváře, které jsem znala jen ve spojitosti s mým bohem a z časopisů popřípadě internetu. Kamarádka s Chazem také kamsi zmizeli, ale já to nijak nekomentovala, protože jsem ani neměla jak. Přímo přede mnou se totiž promenádoval skoro nahý Justin, na sobě jen boxerky a vesele, i když mi přišlo, že trochu zmateně, se na mě šklebil.
"Jaké je tvé jméno?" zeptal se mě laskavě, zatímco se přede mě postavil a něžně mě vzal za ruku, aby mi jí mohl políbit na hřbet ruky. Otřeseně jsem mu odpověděla a zoufale dolovala ze své paměti alespoň nějakou angličtinu, abych se s ním mohla domluvit. Toolikrát jsem si představovala, že ho budu mít před sebou a budu mu moci říct vše, co bych chtěla, ale teď... Když byl přímo přede mnou, měla jsem v mozku jako vygumováno a sotva jsem vykoktala své jméno.
Asi hodinu, možná méně, možná déle, jsme si povídali. Naše konverzace sice občas uvázla na mrtvém bodě, když jsem nevěděla jak dál a domlouvala jsem se rukama nohama, ale pak mi Justin půjčil svůj I-Phone, v kterém měl tu super aplikaci, že do ní mluvíte a ono to překládá za vás a ještě mu to řekne. Takže náš rozhovor nakonec fungoval skoro jen díky technice, protože jinak bychom si asi nerozuměli a jenom na sebe koukali.
Nakonec se mi Justin omluvil, že mě bude, prý ač nerad, muset opustit, protiže musí jet na další koncert a už tak budou mít co dělat, aby tam byli na smluvený čas. Ač mi bylo líto, že to končí a myslela jsem, že ho už nikdy neuvidím, jen jsem se pousmála a řekla mu, že to nechápu. Vrátila jsem mu mobil a konečně si vzpomněla na to, jak mu všechno říct. Chrlila jsem na něj záplavu anglicko-irských slovíček (ve škole jsem měla jako druhý jazyk irštinu, kvůli své oblíbené kapele, ano One Direction, a jelikož jsou si ty dva jazyky neskutečně podobní, pletly se mi) a Justin se jen potěšeně usmíval. Když jsem se vypovídala, chytil mě za zápěstí a přitáhl si mě k sobě. Hleděla jsem mu do těch překrásně hnědých očí a měla pocit, že jsem nejšťastnější na světě. Byla bych dala všechno za to, abych mu do nich mohla koukat častěji, abych se do nich mohla dívat po probuzení a před spánkem. Ono je totiž něco jiného, koukat se do očí plakátu a poté ho vidět přímo před sebou, naživo a takhle živoucí, krásné...
Naklonil se ke mně a prostě a jednodušše mě políbil, jakoby to dělal zcela normálně. "Proč?" zeptala jsem se ho jako ta největší dilinka. Justin se jen vesele ušklíbl a znovu mi podal svůj I-Phone spolu s žádostí o číslo. V duchu jsem se sama na sebe zašklebila, protože mi bylo jasné, že mi nezavolá ani nenapíše, ale dala jsem mu ho. Poté si zažádal i o twitter a když dostal i ten, komusi zavolal. Blekotal tak rychle, že jsem to nestíhala sledovat, ale chvíli poté se otevřely dveře a v nich stál Chaz spolu se zarudlou kamarádkou, která měla rtěnku všude a vlasy rozchuchané, stejně tak Chaz, který byl také poměrně červený a udýchaný, tudíž mi hned bylo jasné, co ti dva dělali.
Justin se se mnou rozloučil a Chaz nás dovedl k východu, u kterého se pořád tísnilo poměrně dost fanoušků, tudíž radši utekl, aby se s nimi nemusel potkat.
Cestou domů jsem si z kamarádky dělala legraci, jak si to představuje se s ním hned vyspat, ale ona mě skoro ani nevnímala, protože si celou dobu esemeskovala. Nemusela jsem dvakrát hádat s kým a když jsem se jí zeptala, jak to chce udělat s kreditem, prostě mi odpověděla, že jí Chaz kredit prý bude dobíjet. Znovu jsem vytřeštěně zazírala, ale nechala jsem to být, přičemž jsem si jeho číslo také radši vzala. Mohlo by se hodit, ne?
A jak jsem řekla, také se stalo. Druhý den jsem byla mediální senzací, každý o mě mluvil jako o té, která políbila Biebera. Více jak třičtvrtina fanynek mě nenáviděla, ale v záplavě nenávistných vzkazů se vždy našel jeden, který mi fandil a tak jsem to nechala být a říkala si, že se uklidní.
Asi třetí, nebo čtvrtý den po koncertu jsem sjížděla internet, byla na twitteru, facebooku, poslouchala písničky a prostě relaxovala, mi zapípalo upozornění z TT, které hlásilo nový follow. Od toho polibku mi jich neustále naskakovalo a tak jsem to ignorovala a řekla si, že se na to podívám večer. Byl to Justin. A ten opravdový, s faječkou.
Když jsem ho také "followla", okamžitě mi naskočila zpráva. Byla jsem zvědavá, zda to není on, ale moc jsem v to nedoufala, ale stalo se. Byl to Justin. Začal mě bombardovat zprávami, když zrovna někde nevystupoval, nebo prostě něco neměl na práci, psali jsme si skoro neustále. Nevadilo mu, že jsem ve škole, nebo že nemám kredit. Prostě a jednodušše mi dobíjel, ačkoliv jsem ho snad milionkrát žádala, aby to nedělal. Přišlo mi to divné a nechápala jsem, proč to dělá. Kdybych už v tu dobu nebyla blbá a viděla zřejmé...
Psali jsme si o všem a vlastně o ničem. Kde je, co dělá, jak se cítí... Kde bydlím, oblíbené koníčky, hudba, barva, květiny, oblečení... Když zjistil, že mám ráda kluky z One Direction, dal mi číslo na Nialla, který mi ještě ten den zavolal. Přesunuli jsme se na skype, kde jsme si nakonec psali pořád a když měl volno, volali jsme si, i videohovory, ve kterých se občas mihnul i Paul, někdo z kluků, popřípadě Lux. Tu holčinu jsem si zamilovala! Ze mě a z toho blonďáka se stali poměrně dobří přátelé a za to přátelství vděčím jen Justinovi, kterého momentálně úplně nenávidím.
Holkám z Beliebers i Directioners, postupně začalo být divné, jak se jejich vlastnoručně dělaná videa o jejich oblíbencích skoro hned zjevují u nich na zdi na twitteru a začala se podezřívat navzájem. Ne, že by jim to vadilo, prostě jim to bylo divné a já se jim ani nedivím. Sice jsem se stáhla a přestala se zapojovat do dění, ale neustále jsem oba kluky informovala . Nevím proč. Možná proto, že jsem měla pocit, že když mám kontakty, bylo by špatné toho nevyužít.
Jistěže na mě Justin neměl čas vždycky. Občas mi třeba den, dva neodpovídal, ale to mi vynahrazoval dárečky, které se u našich dveří objevovaly čím dál častěji. Jednou kopa žlutých růží, mých oblíbených, podruhé nějaké tričko s Justinovou podobiznou. Časem se z toho stávaly čím dál hmotnější věci a mě stále nedocházelo, že si mě jen kupuje, jako nějakou prodejnou kurvu.
Přicházely mi šperky z těch nejdražších a nejluxusnějších obchodů a já se je skoro až bála nosit. Jednou mi přišel I-Phone, s veškerou mou oblíbenou hudbou a zahraničním číslem, které znal jen Justin a Niall.
Podruhé to byl zas počítač a ačkoliv rodiče věděli, od koho to je, začalo jim to vadit a mě zrovna tak. Nechtěla jsem se stát jednou z těch namyšlených fiflen a nakonec jsem spadla až na úplné dno.
Všechno vyvrcholilo tím, když Justin bez mého vědomí koupil dům, obrovskou vilu, a nechal jí napsat na mé rodiče. Naši ten dárek sice s velkým sebezapřením přijali, takže jsme se stěhovali do luxusnější části Česka, ale začal v nich hlodat nepříjemný červíček pochybností.
Pokoušeli se mě přesvědčit, že si mě tím jen kupuje, ale já jim nevěřila. Odmítala jsem si připustit, že by ten brunet bůh mohl být takový a že by mu nešlo o nic jiného než o mé tělo.
Hádala jsem se s nimi, štěkali jsme na sebe kvůli každé kravině a rodiče mě skoro vyhodili z domu, čemuž zabránila Justinova návštěva. Znenadání se objevil u našich dveří, snad ještě krásnější, než jsem si ho pamatovala. Otevřela mu mamka a já i ve svém pokoji skoro slyšela, jak jí brada zaduněla o zem. Stěží Justinovi naznačila ať jde dál a jakožto naprostý neznalec angličtiny na mě začala pořvávat, ať přijdu a vyřídím si to s ním. Nadšeně jsem seběhla dolů a odvlekla ho k sobě, přičemž jsem cosi nervózně švitořila, česká slovíčka se mi pletoucí do mé anglicko-irské směsice, ale on mi kupodivu rozumněl. Jak z něj později vypadlo, zaplatil si prvotřídního překladatele, který ho začal učit česky a někoho podobného zařídil mě, abych uměla pořádně anglicky. V tu chvíli jsem myslela, že ho přerazím, ale na druhou stranu jsem byla potěšená.
Byla jsem z něj neuvěřitelně nervózní a vyklepaná, přičemž jsem se nedokázala chovat normálně, ale nakonec jsem se alespoň trochu uklidnila. Myslím že na tom mělo vliv i to, že Justin našim zaplatil restauraci a tím jím ne zrovna šetrně naznačil, aby odešli z domu, který on koupil, a nechali mu volný večer s holkou, kterou si také koupil.
Ten večer jsem se spolu vyspali. Ani nevím, jak jsem k tomu mohla v necelých patnácti letech dovolit, ale jelikož si mě Justin trochu připravil nějakým chlastem, který přivezl, šlo to snadno. Říkal mi, že si dá pozor a že určitě nic nehrozí.
Ano, sežrala jsem mu to i s naviákem a spolehlivě zahrála naivní českou holčičku, přičemž z toho "nic", vznikl Chaz Junior, můj syn, který je tomu ďáblovi tak moc podoben.
Justin druhý den zase odjel a nám nezbylo nic jiného, než esemesky a občasný skype. Ale já byla spokojená. Měla jsem dokonalého kluka, kterého jsem před tím už skoro čtyři roky obdivovala, moje nejlepší kamarádka chodila s JEHO nejlepším kamarádem a vše bylo super. Občas jsem si některé nevěřícné duše ze školy pozvala domů, zavolala Justinovi přes skype a on jim zamával, přisvědčil, že se mnou chodí a oni byli spokojeni, stejně tak já. A nejspíš byl spokojen i on, protože si mohl mnout ruce, jak krásně zblbnul hlavu čtrnáctiletý pitomý holce, která v něm viděla něco, co rozhodně nebyl.
Poté mi ovšem začalo být po ránu špatně a já si to nějak nebyla schopná spojit s tím, co jsme jednou jedinkrát prožili s Justinem. V té době mi byl velkou oporou právě Niall, s kterým jsem volala denně a který mě přesvědčoval, že určitě nemohu být těhotná. Když mi ovšem i doktorka potvrdila, že jsem, Niall mi objednal letenku a zařídil, abych k němu mohla přijet, protože jsme oba předvídali reakci mých rodičů. A jak jsme čekali, tak se stalo. Nezajímalo je nic, ani to, že jsem jejich dcera, ani to, že mi je teprve patnáct. Spala jsem s ním? Spala, takže jsem už dost stará i na to, abych se o sebe postarala sama.
Sbalila jsem si věci, nějaké to oblečení, oba mobily, počítač a dárky od Justina, spolu s plyšáčkem, kterého jsem měla od dětství a odjela na letiště, kde jsem akorát sedla do letadla a letěla za Niallem. Ten si mě v převlečení vyzvedl na londýnském letišti a odvezl mě k sobě domů, kde jsem se seznámila s ostatníma klukama, kteří mě ovšem nepřijali. Vyhodili mě a nezajímalo je nic. Všichni věděli, jaký Justin je, kromě mě. Já si to nechtěla připustit a nakonec jsem byla odkázána sama na sebe. Potulovala jsem se Londýnem, nejprve prodala počítač, poté svůj starý mobil, ale I-Phone jsem si pořád uchovávala, kdyby se mi Justin ozval. On se také ozýval a každý den, ale to jen slůvky, že mě miluje a že mám být silná. Nezajímalo ho, kde jsem ani co se mnou je. Jen mi sliboval lásku, jakoby to bylo to nejdůležitější. Zrovna ve chvíli, kdy jsem potřebovala jeho oporu, kdy jsem ho potřebovala mít u sebe se na mě vykašlal.
Nejprve se o mě Niall staral, nosil mi jídlo, peníze, zajišťoval mi hotely a platil na měsíce dopředu, ale poté celou jejich kapelu odvolali nenávratné povinnosti do USA a nám zase zbylo jen volání přes mobil, ani jsem ho nemohla vidět. Spolu s Niallem, zmizela i veškerá má naděje na to, že by se třeba Justin někdy vrátil.
Ano, měla jsem kde spát a na hezkou dobu dopředu, asi na pět let, protože Niall se o mě dobře postaral, měla jsem jídlo, oblečení pro sebe i děcko, protože Nialla zřejmě bavilo nakupovat dětské oblečení a hračky, měla jsem peníze, kterými mi Niall vynahrazoval Justina, ale... Neměla jsem vlastně nic.
Když jsem porodila, automaticky jsem mu nechala zapsat do rodného listu Chaz, protože jsem chtěla jméno, které by mi připomínalo jeho otce, ale rozhodně ne jménem Justin. A přibližně v tu dobu, mi došli peníze a přestal se mi ozývat Justin, který zřejmě porodem konečně pochopil, že si z něj nedělám srandu. Posílala jsem mu fotky našeho syna a on jen odepisoval, že je roztomilý a že si na nás určitě někdy udělá čas, aby nás navštívil.Zřejmě si už nepamatoval, jaké to bylo být na úplném dne, kdy vás všichni zavrhli a každý na vás jen kašlal.
Nakonec jsem se zoufalství musela vyrážet do ulic, Chaze nechávat spát v hotelu a šlapat chodníky. Jako "mladší kousek" jsem dostávala více peněz a to, že jsem neměla pasáka, který by mě obíral, ostatní jen štvalo a tudíž mi dělali samé naschvály. Volali na mě policajty, podstrkávali mi trávu a na té jsem se nakonec stala závislá.
Už mě ani nezajímalo, před kým rozhodím nohy, či s kým se vyspím, neřešila jsem ochranu, což ti chlápci oceňovali mnohem více a ochotně připláceli.
Přibližně po dvou měsících jsem otěhotněla znovu a čekala jsem další děcko, které si sebou ovšem nese i tu špatnou zprávu. A to, že bude po své mamince, tedy po mně, na 95% také HIV pozitivní. Vyčítám všem kolem, rodičům, Justinovi, jak mi mohli takhle zničit život.
Vyčítám si sobě, jak můžu zničit takhle život svým dětem.
Mám skoro tříletého syna a půlroční dceru, přičemž je mi necelých osmnáct let. Nejsem ještě ani plnoletá a sama vychovávám dvě děcka, přičemž sotva zvládám, nebo spíše nezvládám sebe. Jsem na úplném dne a nic nezvládám. Bydlím v hotelu, nemám vlastní byt a ještě mi ho zaplatil Niall, který na mě nejspíše také zapomněl. Ačkoliv jsme se viděli naživo jen párkrát, neskutečně jsme si rozumněli, ale také mě zavrhl.
Co jsem komu udělala?
Je mi sedmnáct let, za necelý měsíc osmnáct.
Mám dvě děti.
Synovi jsou tři roky a potřebuje zapsat do školky.
Dceři je půl roku a naštěstí není nemocná.
Mám HIV.
Nemám kde bydlet, nemám práci, nemám dům, nemám nic.
A to jen kvůli Justinu Bieberovi.
Klukovi, který mi naprosto a totálně zničil život, ačkoliv si za to mohu sama. Kdybych ho nepolíbila, kdybych mu nedovolila se se mnou vyspat... Kdyby-chyby.
Jsem na dně. Mé děti také. A nikoho to nezajímá. Vůbec nikoho.
Rodina mě zavrhla, Justin také a Niall nejspíše taky.
Jsem na dně. Musím pomoci dětem. Ale jak?
Jsem na dně...
Umírám, a moc dobře to vím.
Jsem závislá na hulení a jsem prostitutka, protože na jinou práci prostě nemám.
Nikdo mi děti nehlídá. Musí se o sebe starat sami a Chaz je alespoň trochu rozumný, že se o Jazzy postará. Ale sám je děcko. Jsou mu jen tři. Co jsem to za matku, že shazuji své povinnosti na tříletého chlapečka?
Jsem matka na nic.
Nejsem matka.
A jsem na dně, kam jsem stáhla i své děti.
A za všechno si mohu sama. Sama jsem zničila život nejen sobě, ale i svým dětem.
 

4 people judged this article.

Comments

1 Annette Annette | Web | 26. may 2013 at 20:32 | React

To je tak... fuuu, nemám slov. Prostě nemám. Dokážu si to představit a moc dobře, ale ne tak že bych to prožívala... To nedokážu. Je to tak... silné! A vážně se ti to povedlo!:)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement