I'm Mrs. Harries!

22. may 2013 at 18:42 | Jamie Williams |  Jednorázové - Harries
Buah guys, krátká (a vlastně i historicky první "normal") jednorázovka na Harries twins. Ach, kéžby se to doopravdy stalo...
Hope you like it! xx
Jsem vděčná za každý komentář, který mi věnujete miláčci! Love ya all!
Beta: Ellight


"Finny!" křičí jakási zrzka, která ke mně velmi rychle běží s nadšeným výrazem. Za ní cosi pokřikuje nějaká žena jazykem, kterým neumím, ale já vnímám jenom jí a to, že to nemůže ubrzdit a určtiě do mě narazí. S Jackem si vyměňujeme jednoznačný pohled, hážu mu své tašky a jen se připravuji na náraz. Ten ovšem nepřichází, dívčí tělo se o mě jen zlehka otírá, ale poté se opírá o kolena a oddechuje.
"Mám jen chvilku! Jsem tu se školou a už musíme jít, ale když jsem tě viděla, bylo mi…," je na ní vidět, jak úporně se pokouší nalézt slovíčka, aby mi řekla, co má na srdci. Jack jen krčí rameny a oba trpělivě čekáme, co z ní vypadne. Tuhle trpělivost ovšem nevede ona žena, která se k nám řítí snad ještě rychleji než ona zrzka se zamyšleným výrazem. Nakonec ho zahazuje a zářivě se na mě usmívá, jakoby právě vyhrála v loterii.
"Prostě tě strašně moc miluju a byla bych ráda, kdybyses se mnou vyfotil!" vysvětluje hlasitě a horečnatě šátrá po kapsách, bojácně pokukujíc po ženě, která je zřejmě její učitelkou. Náhle se na mě obrací se zdrceným výrazem.
"Nechala jsem mobil u kamarádky, když jsem se rozběhla za tebou," šeptá smutně a poraženecky krčí ramena. Svírá se mi srdce jí takhle vidět, zvláště po těch krásných slůvkách, která mi svěřila a proto beru svůj I-Phone a podávám ho zmatenému Jackovi. Potom si zrzku přitahuju do náruče a šeptám jí, aby se usmála. Nadšeně se jí rozsvěcí zelená kukadla a ona mě prudce a nedočkavě objímá, přičemž se vytahuje na špičky, aby mě mohla políbit na tvář. Překvapeně mrkám a v tu chvíli se stává několik věcí najednou. Jack to vycvakává, přiřítí se učitelka a hrubě jí bere za ruku, takže mi jí vyškubává z náruče. Dívka mlčí, jen za ní poraženecky cupitá a nevěřícně zvedá ruku ke svým rtům, jakoby nechtěla uvěřit, že mě políbila.
"Počkej tady," přikazuju Jackovi a několika kroky za ní dobíhám, abych jí něžně mohl chytit za loket. Zmateně se otáčí nejprve na mě a poté na učitelku. Ta si nás ovšem nevšímá, rozzlobeně si to rázuje dál.
"Přidám to na twitter. Pak se mi ozvi, ano? Neboj se, najdu si tě mezi těma odpověďma, i kdybych je měl přečíst všechny." usmívám se na ní konejšivě. Zamyšleně si mě prohlíží, zřejmě přemítá nad významem toho, co jsem jí řekl, ale poté nadšeně přikyvuje.
"What's your name?" ptám se tiše. Nevím proč, nejprve jsem se jí bál, ale teď... Učarovala mi a já jí prostě potřebuju znát. Nic neříká, jen se tajemně usmívá a rozbíhá se za svými spolužáky, kteří si nás s pootevřenou pusou prohlíží.
"Hey!" křičím nespokojeně, že mi neodpověděla. Od jedné z ostatních děvčat přebírá tašku s obrázkem One Direction a otáčí se, jen se jí zrzavé vlasy rozlétají do stran.
"Real Mrs. Harries," odpovídá. Poté už bohužel odchází a já nejsem schopen se pohnout. Vážně to řekla? Náhle se vedle mě zjevuje bráška a podává mi tašky s nákupem. Mlčky je přijímám.
"Tou odpovědí tě vcelku setřela, co?" pošťuchuje mě, ale já nejsem schopen mu odpovědět. Šokovala mě a to neskutečně moc.

"Finnie, what's up?" Matčina otázka mi pluje kolem uší, ale nedostává se dovnitř. Tupě na ní hledím a do úst automaticky vkládám další sousto. Jackovi bublinky málem prolézají ušima, jak mocně se směje a on s hlasitým rachotem padá dolů. Otci cukají koutky úst a já bych se jindy býval také rozesmál, ale teď nemohu, protože pořád musím myslet na ní.
"Jack, what's wrong with your brother?" Matka se radši otáčí na Jacka, u kterého zřejmě doufá, že jí odpoví. Střílím po něm varovným pohledem, aby ho to ani nenapadlo vykváknout, ale on se jen zlomyslně ušklíbá a rychle ze sebe chrlí tu událost v obchodním centru. Celý červený se na židli svaluji níž a přeju si někam zmizet.
"Finne, není rozumné takhle šílet kvůli děvčeti," napomíná mě máma a tentokrát to je táta, kterému bublinky lezou nosem, až ho musím praštit do zad. Jack chrochtá do své skleničky a já červenám ještě víc.
"Ok, mum," kníkám tiše a hlasitě pokládám svůj příbor, což vyvolává povytažení obočí u rodičů. Jack se místo toho pokouší schovat svůj smích do dlaní, ale nějak mu to nejde a já radši mizím pryč. Jakmile jsem u sebe v pokoji, vytahuji mobil a projíždím twitter, zda se mi už ozvala. U fotky jsou nenávistné koemtnáře, které na zrzku žárlí, ale také přející, které závidí. Neřeším ani jeden druh, hledám jen něco jako "hey, that's me", ale nic nenacházím. Skoro zoufale pěstí mlátím do zdi.
"Finn!" ozývá se zezdola matčin netrpělivý a rozzlobený hlas.
"Sorry, mum," odpovídá vztekle, ale nemyslím to vážně. Real Mrs. Harries? So... proč se mi ještě neozvala? Kde je problém?!
Znovu zapínám twitter a jen tupě hledím na naskakující statisy, žádosti o follow, nabídky k sňatku a všemožné odkazy. Z nudy, a abych něco dělal, na jeden klikám. Načítá se to pomalu a já netrpělivě bubnuju do sedačky židle a nadávám sám sobě, proč jsem nešel na počítač, kde by to bylo určitě rychlejší.
Naskakuje mi nějaká stránka, podle mého inteligentního mobilu v jakési češtině spolu s dotazem: "Přejte si tuto stránku přeložit do angličtiny?" Rozzlobeně prstem píchám na odpověď ano.
Dalších několik minut trávím tím, že zase čekám, až to naskočí. Užuž bych to prohodil oknem, kdyby na mě v tu chvíli nevykoukl text: "How I met one of the Harries twins." Zmateně na to koukám a opatrně sjíždím dolů, jakobych se bál, co na mě vyskočí.
Rychle očima hltám ten článek, místy je trochu krkolomný, zřejmě můj překladač nefunguje jak by měl, ale dá se to. Ani neregistruji otevření dveří, kdy ke mně přisedá Jack a čte mi přes rameno, za což bych ho jindy už dávno zakousnul.
"To je ona," šeptám ohromeně, když dočítám článek. No, článek, spíš z toho ona zrzka vytvořila povídku, kde se na konci píše, že by bylo úžasné mě potkat znovu, ale že se to nejspíš nepovede, protože zítra brzy ráno odjíždí z jakéhosi místa. Netrpělivě najíždím na google mapy, abych tam ono místo mohl zadat. Super, není to moc daleko a stihl bych to, jenže...
"To je ta zrzka?" Jackův tichý hlas mě děsí a já skoro vyskakuju z kůže. Místo odpovědi si jen nervózně okusuji ret a přikyvuji.
"Pojedeš za ní?" vyzvídá dál. Protáčím oči a pohlížím na něj s výrazem: "Jako vážně?" Zmateně rozhazuje ruce, jakoby chtěl říct "já nic" a s odfrknutím se zvedá. Ještě než opouští můj pokoj říká:
"Nikdy bych nečekal, že tě takhle zblbne nějaká naše fanynka." Ignoruji ho a radši promýšlím co a jak, abych tam zítra byl na čas a mohl jí potkat.

Nedočkavě vybíhám z auta a rozhlížím se kolem, přičemž mi do oka hned padá velký modro-černý autobus okolo kterého je srocený dav. Aniž bych se nějak rozmýšlel, rozbíhám se tam a nedočkavě se vytahuji na špičky, abych jí mohl najít.
Nikde jí nevidím!
"Promiňte? Přejete si něco?" ptá se mě úslužně kdosi. Prudce se otáčím a v osobě poznávám tu učitelku ze včerejška. Zdá se, že i ona si mě pamatuje, protože se jí na tváři objevuje kyselý úšklebek. Rukou háže k jednomu z hloučků, z kterého právě vystřeluje menší kluk a za ním právě moje zrzka. Něco nadšeně vřeští, pusu od ucha k uchu, zřejmě jí něco sebral, ale ve chvíli, kdy si všímá mě se ohromeně zastavuje.
"Finnie," vykoktává zmateně a v jiskřivě zelených očích jí září spousta otázek. Jen se na ní konejšivě usmívám a přistupuji k ní, přičemž ignoruji veškerý dav kolem, který zjevně čeká, co bude. Znovu si jí něžně přivíjím do náruče, jako včera a prostě tisknu naše rty k sobě. Všichni kolem nadšeně vřískají a ozývá se hurónský potlesk.
"Dáš mi své číslo?" ptám se jí, když se od ní odtahuji. Celá zarudlá, překvapená a rozvrkočená přikyvuje a rychle mi ho diktuje. Potom se už ovšem ozývá netrpělivé troubení řidiče a ona musí, stejně jako všichni kolem, nastoupit.
Pocitvě čekám, až se usadí a mávám jí, dokud z autobusu není jen neviditelná tečka za obzorem. S úsměvem vytáčím její číslo a jen trpělivě čekám, kdy mi to zvedne.
"Hi, Harries," šeptám, jakmile se ozývá její hlas. Celý se tetelím a jen poslouchám její nervózní švitoření o tom, že neví, jak a jestli se budeme moci vídat, protože je z Česka a takové. A já jí uklidňuji a slibuji jí, že za ní dojedu. Sice nevím, kde to je, ale co. Od čeho by jinak byly mapy.
 

5 people judged this article.

Comments

1 Murphy Murphy | 22. may 2013 at 20:46 | React

sladké, roztomilé a ... nevím, možná .. zdá se mi že na tebe dost netypicky naivní. :')

2 Jamie Williams Jamie Williams | 23. may 2013 at 6:36 | React

[1]: Děkuju :3 Jak myslíš na mě naivní? 8-O

3 Feer Feer | 23. may 2013 at 14:13 | React

Sweet :))

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement