Dávej si bacha, koho srazíš 2

31. may 2013 at 10:00 | Jamie Williams |  Dávej si bacha, koho srazíš
Tato povídka bude přidávaná každý pátek! Je to z důvodu, protože jsou plánované minimálně 4 vícedílky, tak aby tu něco bylo. Doufám, že se nebudete zlobit! xx

Pohled George

"Tobě se Jenny líbí, co?" vyrušuje mě náhle z přemítání Joshův uplakaný hlas. Vylekaně sebou trhám a tím pádem mlátím hlavou o okno, o které jsem se doteď opíral a poklimbával. S bolestivým usykáváním si třu zraněné místo a nevybíravými nadávkami se pokouším oddálit odpověď.

"Nebudeme tohle řešit. Srazila nám Jaymiho!" ohrazuji se tiše a znovu se opírám o chladné sklo, přičemž pozoruji, jak se v něm odráží můj výraz. Koutky stažené dolů do zamračené grimasy, kruhy pod očima a vystouplé lícní kosti. To jsem doopravdy tak zhubnul za dobu od vzniku Union J?

"Pojď se přitulit k nám, Georgie... Přece nebudeš sedět tak daleko," pobízí mě JJ do hromadného objetí. Zmateně se na něj otáčím a uvědomuji si, jak moc tu Jay chybí. Vždycky seděl vedle mě, já jsem ležel na něm a on se mi probíral vlasy, ale kde je teď? Jsem tu sám.

"Georgie, pojď k nám. Myslíme to vážně, patříš k nám," dodává Josh, přičemž perfektně vystihuje mé pocity. Je to necelý rok, co jsme dohromady a já si přijdu jako nějaký vetřelec, který k nim vlastně nepatří a jenom se k nim nevítaně vecpal. Kluci sice říkají, že jsou rádi, že jsem u nich, ale... Občas, když si vypráví nějaké historky, nebo vtípky, kterým prostě rozumí jen oni, vážně si přijdu odstrčeně. Jako někdo nevítaný, prostě někdo, kdo tam nepatří. Kdo tam byl násilně vsunut a kdo může být kdykoliv zase odkopnut ven.

"Nedumej, nesluší ti to," napomíná mě škádlivě JJ, zatímco se Josh zvedá z jeho náruče a natahuje ke mně ruku, aby mě mohl strhnout k nim. Tím pádem klesám na JJ-ovo tělo a nemůžu než se začít smát, protože jeho ruce mi vklouzávají pod tričko a do podpaždí, kde mě začínají lechtat.

"Ne, ne, prosím, nech mě!" kňourám nespokojeně. Ani tohle blbnutí mě nedokáže zbavit té podivné rozmrzelosti, která se mě chopila poté, co mi došlo, že je Jaymi v ohrožení života, že už bych ho nikdy nemusel vidět... Chce se mi brečet.

"Neplakej, sweetie." JJ mě konejší hned jakmile si všímá, že se mi po tvářích kutálí slzy, ale ani tohle nepomáhá. Deprese je prostě zákeřná potvora, která ze svých spárů nepropouští jen tak....

"Když já se o Jaymi-i-i-ho bo-o-o-j-j-íím," vykoktávám a ještě více se obličejem tulím k JJ-ově hrudníku. Josh mi nakonec pokládá ruku na vlasy a něžně mě po nich hladí, jak se mě snaží uklidnit, ale nějak to nepomáhá, ba naopak, pláču ještě víc.

Všechno, co mě za poslední týdny trápilo vybublává na povrch. Stesk po rodině, nátlak fanoušků, jejich vlezlost a nedostatek soukromí, pocit, že se nemám ke komu přitulit, prostě tohle s tamtím a výsledek je nezkrotný výbuch pláče.

Periferně vidím, jak po sobě JJ a Josh střílí skoro až vyděšeným pohledem a ještě více syčí konejšivé hloupůstky, abych se uklidnil.

"Je ti jenom devatenáct, broučku, nikdo po tobě nemůže chtít, abys byl vyrovnaný, tohle je normální reakce na slávu, hlavně neplakej, nedělej nám to." Vnímám jen útržkovitě, co mi JJ šeptá do ucha, ale to, čeho si doopravdy všímám, je jeho hlas. Zastřený, melodický, kkonejšivý a tak zvláště podbarvený hlas, který mi bez pochopení významu slov slibuje, že všecho bude v pořádku, že se Jaymi uzdraví a zase se k nám vrátí.

"Jsme na místě, hoši," vyrušuje nás řidičův nepříjemný hlas z té spokojené chvíle, kdy JJ cosi šeptal a Josh mě hladily po zádech. Vlasy obou se mi otíraly o tvář, ale to mi vůbec nevadilo. Mohu říct, že v tuhle chvíli jsem zcela šťastný.

Fanynky oproti pokročilé denní době vypadají naprosto čile a vcelku nespoutaně vřeští, tlačí se na nás, strkají nám pod nos sešítky a propisky, blesky fotoaparátů se kolem nás jen míhají a já mám pocit, že každou chvíli omdlím. Motá se mi hlava a začíná mi být špatně, přičemž se mi zvedá žaludek. Pevně se chytám Joshe za ruku a nedbám na nic jiného, na to jak to vypadá, ani na zítřejší titulky novin, jde mi jen o to, abych se zachránil.

"Je ti špatně, Georgie?" všímá si mého rozladění JJ, který se tiskne k mým zádům, přičemž mě konejšivě drží kolem boků. Jsem mu za to vděčný, protože se mi nohy motají do sebe a mě je dovoleno poznat stinnou stránku slávy, která mě potkává.

"Neboj se, Georgie, nedovolíme, aby ti někdo ublížil, jsi jen náš a tak to vždy bude, my tě ochráníme," brouká Josh uklidňujícně, zatímco nám JJ probíjí cestu. Ze všech stran na nás prší otázky, kde je Jaymi a co se mu stalo, ale my nemůžeme odpovědět, tak moc se o něj bojíme. Krk mám sevřený a mám pocit, že každou chvíli začnu hystericky křičet, tak moc zoufale se cítím. Poprvé okouším ten klaustrofobický pocit, kdy se ke mně nesvírají stěny, ale neskutečná hradba fanynek a jejich všetečné ruce, které po mě šmátrají a touží se mě dotknout.

Když se konečně dostáváme k hotelovým dveřím, které za námi bezpečně zaklapávají, svaluji se do Joshovy náruče a bolestivě se rozplakávám. Josh mě hladí po celém těle, JJ se mi tiskne k zádům a oba syčí konejšivé blbůstky, ale ty ovšem nezabírají. Klepu se jak ratlík, kolena mám jako z jogurtu, v krku mám vyschlo a pocit, že se co nejdříve složím, je minutu od minuty silnější.

"Já se bojím," šeptám bojácně a jen se k Joshovi tisknu ještě víc. Chci u něj najít útěchu, úlevu, možná i ochranu před vším tím zlem, ale on neví, jak mi pomoci.

"Pojď, půjdeme si lehnout," rozhoduje JJ a než bych se nadál, bere mě do náruče. S tichým vykníknutím mu ruce ovíjím kolem krku a obličejem se schovávám v prohlubni na jeho krku. Tuším, že lidé v hale na nás jen nechápavě hledí, vůbec netuší o co jde, ale to mi je fuk. Jde mi jen o to, že jsem konečně v bezpečí.

"Hajni si, Georgie," šeptá Josh, když mě společnými silami svlékli, vysprchovali, oblékli do pyžama a položili do postele. Nespokojeně kňučím a přitahuju si ho k sobě, stejně tak Jamieho.

"Hey JJ," slyším uiž z polospánku Joshův hlas kdesi za mými zády. Mrmlám a jen se více přivíjím k Jamiemu, který mě také objímá, zatímco druhý mě objímá kolem pasu.

"Pohlídej nám ho chvilku, jdu se vysprchovat. Pak tě vystřídám." JJ jen přikyvuje, což cítím, protože se mi tím pohybem jeho brada zavrtává do šešulky. Poté náhle mizí Joshovy ruce, které se po několika minutách vrací, aby si mě otočili čelem k sobě. Cosi spokojeně mumlám a to způsobuje jeho veselé zachichotání, takže si skoro ani neuvědomuji, že JJ kamsi zmizel.

Během chvíle jsou oba zase u mě, tulí se ke mně a slibují mi, že vše bude v pořádku a že se ničho nemusím bát.



Pohled Jennifer

"Takže to vy jste srazila toho mladého muže?" ptá se mě snad už po stopáté nepříjemný policista, zatímco se ke mně výhružně naklání přes stůl. Ohromeně, a možná i trochu zdšeně, hledím na jeho obrovské ruce, na vlnící se potetované bicepsy a bezděky se otřásám.

"Ano, srazila jsem ho, ale." Policista mě už ovšem nenechává domluvit. Vítězoslavně tříská dlaní o stůl a celý se napřimuje.

"Výborně, sama jste se nám přiznala. To je všechno, co jsem chtěl slyšet. Odveťte jí!" rozkazuje a kdesi za mnou se zjevuje drobná blondýnka spolu s vysokou hrubou černovlasou rozježenou čarodějnicí. Vyděšeně na něj hledím a nejsem ani schopná se jim bránit, když mě berou.

"Ale takhle to nebylo," pokouším se namítat, ale nikdo mě neposlouchá. Pro ně jsem prostě vinná a víc je nezajímá.

To ani nemám možnost se obhájit? Přemýšlím zoufale s hlavou ukrytou v dlaních, zatímco sedím ve studené nepřívětivé vazbě. Jak je to možné, že jsem tady skončila?! A co se mnou bude, jestliže Jaymi... Ani nechci pomyslet, co by se mu stalo.

Zachrání mě zbytek Union J? Hned jakmile mi ta otázka připlouvá na jazyk si uvědomuju, jak je nesmyslná. Proč by mě zachraňovali? Vždyť jsem jejich přítele dostala do ohrožení života!

Jak dlouho si tu odsedím, než se budu moct schopna obhájit? A budu vůbec moci někdy?
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement