Dávej si bacha, koho srazíš 1

24. may 2013 at 11:05 | Jamie Williams |  Dávej si bacha, koho srazíš
Máme tu první díl mojí první vícedílky na Union J! Doufám, že se vám bude líbit.
Boah, momentálně sedím ve škole, na IVT a neskutečně se nudím... :PP
Beta: Ellight


Pohled Josh

Nejradši bych tu husu hloupou zaškrtil! Copak neumí brzdit?! Jak nám takhle nešetrně mohla srazit Jaymiho potom, co se zhulil vodní dýmkou? Ale jak ho vůbec mohla srazit všeobecně? To je tak blbá, nebo co?!

A teď vedle mě sedí jako hromádka neštěstí, v ruce žmoulá sukni zašpiněnou Jaymiho krví a odmítá se odtud pohnout dokud se nedozví, co s ním bude. Copak na to má právo? Jak si to vůbec představuje?!

"Ty jsi George?" Náhle se staví a s hloupou otázkou se otáčí na našeho benjamínka. Ten s obezřetným výrazem v očích přikyvuje a také se zvedá, asi aby oproti ní nebyl tak malý a nemusel koukat vzhůru.

"Co potřebuješ?" ptá se tiše, jakoby nechtěl rušit ono posvátné ticho, které v nemocnicích vždycky panuje. Ona nervózně přešlapuje z nohy na nohu, jakoby jí bylo trapné co chce říct, ale nakonec se vytahuje na špičky a do ucha mu cosi šeptá. Nespokojeně špulím rty. Nemám rád tajemství, nelíbí se mi, že mezi sebou mají tajemství!

George se vesele šklebí, ale poté přikyvuje a bok po boku společně odchází kamsi pryč, jakoby našeho Jaymiho právě neoperovali. Heh, co to jako je?!

"Kámo, klídek. Vím, že se o Jaymiho bojíš, ale nemusíš tu chudinku takhle spalovat pohledem. Snad nám to vysvětlila, ne? George říkal, že mu taky dělalo problém nastartovat, zatáčet, dojet sem, zabrzdit, zaparkovat, prostě to auto ovládat, tak to nehroť, ano? Jay bude v pořádku..." S těmito slovy ke mně JJ přisedá a konejšivě mě bere kolem ramen. Tisknu se mu k hrudníku a konečně dávám propustit stavidla svých slz. Bezmocně mu vzlykám na hrudi a ignoruji všechno kolem. Jsem jen já a JJ. A sžíravá bolest rvoucí mi hrudník spolu s neskutečným pocitem viny.



Pohled Jennifer

"Z Joshe si nic nedělej, on je trochu přecitlivělej.... Dost na Jaymiho bere a má pocit, že se o něj musí pořád starat, ačkoliv je Jay starší," konejší mě George, když bok po boku kráčíme k mému auto. Stydlivě se na něj zpoza ofiny pousmívám, ale nic neříkám. Jsem vedle něj nějaká nejistá. Ačkoliv vypadá, a určitě i je!, mladší než já, cítím se vedle něj hloupě. Čím to je? Možná tím, jak sebevědomě vyzařuje, nebo jak se chová... Vážně nevím.

"Jak se vlastně jmenuješ?" pousmívá se na mě, zatímco si to na těch svých neuvěřitelně dlouhých nohách mašíruje. Poctivě za ním cupitám, ale i tak mu nestíhám a proto ho chytám za ruku, aby zpomalil. Překvapeně se na mě otáčí, ale zřejmě mu to dochází, protože se jen pousmívá a znovu vykračuje, tentokrát ale pomaleji, za což jsem mu vděčná. Během okamžiku se dostáváme před nemocnici, na parkoviště a k mému starému oprýskanému autíčku, kde se skrývá to, po čem tolik toužím. Čisté oblečení.

"Jsem Jennifer, ale preferuji Jenny," odpovídám mu stydlivě a on mi na seznámení podává ruku. Stydlivě přijímám a cítím, jak mi hoří tváře. Zatraceně, proč tak vyvádím kvůli nějakému pískleti?!

"Dáš si?" ptá se mě po chvíli, když stojí vedle mého auta a já se pokousím sesoukat sukni přes boty. Ohromeně hledím nejprve na něj a poté i na nabízenou cigaretu, jakoby to bylo něco jedovatého.

"Děláš si srandu?" ptám se nevěřícně. Neodpovídá mi, jen lhostejně krčí rameny a dál se věnuje labužnickému nasávání kouře z té tyčinky plné jedu. Aniž bych nějak přemýšlela nad tím, co dělám, prudce si strhávám sukni, až látka praská, a vytrhávám mu cigáro, abych ho mohla zašlápnout do asfaltu. Nic neříká, jen na mě s pootevřenou pusou nechápavě hledí. Do jinak hřejivých očí se mu vkrádá chlad, který mě děsí a já se oklepávám. Co se to s ním během té chvilky stalo?

"Jdeme?" Náhle znovu mění a on se na mě vesele zubí, jako malý kluk, který něco provedl. Zmateně sukni skládám do tašky, kterou poté ukrývám do kufru stranou od ostatních věcí na cvičení, kam jsem původně měla namířeno, abych je nezamazala Jaymiho krví a nechápavě přikyvuji. Co to s ním bylo?

"Kam jste šli?" vyjekává rozhořčeně Josh, jakmile se znovu dostáváme na doslech. Vyděšeně sebou cukám, nemám ráda, když někdo křičí, vyvolává to ve mně nepěkně vzpomínky. Josh svůj pohled ukotvuje na mých nohou, které už nejsou zahalené do sukně, ale do krátkých džínových šortek a mírně rudne. Oči náhle sklání k podlaze, do které je uvrtává a špičkou tenisky nervózně šourá po zemi, jakoby mu bylo z něčeho trapno.

"Omluv jeho neandrtálské chování, jenom se bojí o Jaymiho," promlouvá na mě vůbec poprvé za celou dobu JJ a rukou mi kyne, abych se posadila na jednu z mnoha plastových židliček. Poslouchám, přičemž židličky vedle mě obsazují právě George a JJ. Josh se nakonec skoro až zastydle usazuje vedle JJ-e a jen si pěstí mne oči. Takhle ho vidět zlomeného... Bolí mě to. Bojácně k němu, přes JJ-ova záda, natahuji ruku a jemně ho hladím po rameni. Trhá sebou, jakoby dostal ránu, ale poté se rozplakává na celé kolo. JJ se k němu otáčí, přetahuje si ho na klín a něžně ho kolébá, přičemž ho konejši, že všechno bude v pořádku.

"Je mi to vážně strašně moc líto," kníkám a teprve teď na mě doléhá strach z toho, co s Jaymim bude a jestli vůbec přežije.

"My víme, Jenny, my víme," šeptá zdrceně George a skrývá hlavu do dlaní.V očích mě náhle tlačí slzy a já si uvědomuji, že ačkoliv tyhle kluky skoro neznám, vlastně jen z X-Factoru, neskutečně mi na Jaymiho životě záleží. Proč? Možná proto, že za jeho zranění vlastně mohu já...

"Vy patříte k tomu chlapci, k Jaymimu?" Náhle ze sálu vychází doktor, který s touto otázkou na rtech míří k nám. Kluci shodně vyskakují a pevně se drží kolem pasu, jakoby to bylo to jediné, co je drží od zbláznění, nebo hysterického jekotu. Já radši zůstávám sedět, nepatřím k nim.

"Ano, jsme jeho rodina," vyhrkává nadšeně Josh, který si samou nervozitou šlape na jazyk. Musím se pousmát, je sladké, jak se o svého kamaráda bojí.

"První příznivá zpráva je, že stav vašeho přítele je stabilizován." Ani to nestíhá doříct a oni se vrhají do jednoho hromadného nadšeného objetí. V očích mě znovu tlačí slzy, protentokrát dojetím, jak jsou pevně propojeni. Kdybych neznala start jejich kariéry, ani bych si nevšimla, že nejsou bratři.

"Bohužel bude muset stále zůstat na jednotce intenzivní péče. Má frakturu levé dolní končetiny a to hned na několika místech, na pravé ruce měl otevřenou zlomeninu, lehký otřes mozku, hrubě naražená žebra a poraněnou čelist, tudíž není schopen přijímat tuhou stravu," vypočítává nám všechna jeho zranění doktor a se mnou se začíná motat celý svět. Vůbec nemyslím na sebe, ani na to, že mi hrozí vězení, jsem schopná myslet jen na Jaymiho, zatímco mi v hlavě zní to, co se mu stalo. Ta bolestivá slova na mě útočí ze všech stran, mučí mě a doráží na mě, pokouší se mě srazit na kolena, ale to jim nejde, protože já bojuji. Musím zůstat při smyslech, nesmím jentak omdlít, musím hlídat Jaymiho stav!
"Můžeme k němu?" ptá se přiškrceně Josh. Zvedám k němu zrak a všímám s, že oba kluky pevně svírá, klouby celé bílé napětím.

"Je mi líto, ale dnes to nepůjde. Jděte se domů prospat a přijďte zítra až budou návštěvní hodiny. Ty jsou od devíti hodin do jedné, poté je polední pauza a odpoledne od tří do sedmi," vysvětluje soucitným hlasem. Poté kýve hlavou na rozloučenou a rychlými kroky se vzdaluje na nedalekou sesternu. Klukům po tvářích tečou slzy úlevy a já se cítím stejně. Bude žít!
 

2 people judged this article.

Comments

1 Feer Feer | 24. may 2013 at 21:10 | React

Wow.. suprový, už se těším na další díl :))

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement